Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CZT a.s., sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem, sídlem [adresa] Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 253/2025-557 ze dne 20. 1. 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 101/2024-512 ze dne 13. 6. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 23 C 49/2020-441 ze dne 16. 11. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a JUDr. Jiřího Vaníčka, advokáta, sídlem [adresa] Praha 14, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala zaplacení částky 5 746 334 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody, kterou jí měl vedlejší účastník způsobit jako její advokát stručně řečeno tím, že nepodal správní žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové o zamítnutí odvolání ve věci doměření daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH").
2. Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl. Odůvodnil, že stěžovatelčin nárok je promlčený. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem v zamítavém výroku rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Změnil pouze výši náhrady nákladů řízení, jinak i nákladový výrok potvrdil. Ztotožnil se se závěrem o tom, že nárok je promlčený, a určil, že námitku nelze považovat za nemravnou.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné.
4. Stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím podala ústavní stížnost, v níž navrhuje tato rozhodnutí zrušit. Obecné soudy podle stěžovatelky porušily její právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny). Namítá, že postup obecných soudů ve vztahu k námitce promlčení je výsledkem extrémního formalismu a svévole. Nesouhlasí s tím, ke kterému okamžiku byl stanoven počátek běhu promlčecí lhůty, a ani s tím, jak obecné soudy rozhodly o jejím tvrzení, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Poukazuje na to, že napadená rozhodnutí jsou založena na ústavně neudržitelné premise, podle níž je rozsah odpovědnosti advokáta vůči klientovi závislý na tom, zda je klient podnikatelem, či nikoliv.
5. Ústavní soud konstatuje, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Na úvod Ústavní soud uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů a do?rozhodování obecných soudů zasahuje pouze při porušení základních práv. V řízení o ústavní stížnosti tudíž napadená rozhodnutí přezkoumává jen z hlediska ústavnosti.
7. Podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti spočívá v jejím nesouhlasu se závěry obecných soudů ohledně promlčení jejího nároku. Ústavnímu soudu však vzhledem k jeho výše vymezené roli zásadně nepřísluší zasahovat do právních závěrů obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2822/25 ze dne 24. 2. 2026), ledaže obecné soudy při jejich přijetí vybočí z mezí ústavnosti. Ústavní soud se proto v této věci omezil toliko na přezkum toho, zda soudy poskytly náležité odůvodnění svých závěrů a zda při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 357/25 ze dne 1. 10. 2025 či sp. zn. I. ÚS 2248/25 ze dne 11. 12. 2025).
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily počátek běhu promlčecí lhůty. Ústavní soud konstatuje, že uvedenou argumentací se zabývaly, jak městský soud, tak Nejvyšší soud. Jasně a srozumitelně vymezily, proč byl určen počátek promlčecí lhůty na konkrétní datum. Jak uvádí Nejvyšší soud v bodě 11 jeho usnesení, stěžovatelka se měla a mohla o skutečnosti, že měla správní žalobou napadnout rovněž rozhodnutí týkající se DPH, dozvědět již z rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 17. 2. 2014, které pravomocně rozhodlo o možnosti obnovy řízení týkající se vyměřené DPH. Odůvodnění, které přednesly obecné soudy k uvedenému, tak podle Ústavního soudu obstojí pohledem práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
9. Ústavní soud nemá za to, že z napadených rozhodnutí vyplývá, oproti tomu, co tvrdí stěžovatelka v ústavní stížnosti, že rozsah odpovědnosti advokáta vůči klientovi závisí na tom, zda je klient podnikatelem, či nikoliv. Obecné soudy totiž toliko konstatují, že v nyní projednávané věci se stěžovatelka mohla a měla řádně orientovat. Proto jí bylo či mohlo být jasné už v době rozhodnutí ze dne 17. 2. 2014, že jí vedlejší účastník způsobil škodu v konkrétní výši opomenutím správné procesní obrany proti doměření DPH (viz bod 14 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
10. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy pochybily i v tom, že vedlejším účastníkem vznesenou námitku neposoudily jako v rozporu s dobrými mravy, ani v této části není dán důvod pro případný kasační zásah Ústavního soudu. Ani v rozsahu této námitky nemá Ústavní soud, co by obecným soudům vytknul, neboť ty se argumentací stěžovatelky způsobem odpovídajícím požadavkům vyplývajícím z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zabývaly. Stěžovatelka se přitom touto argumentací snaží toliko zvrátit právní závěry, které obecné soudy učinily, a zcela zjevně Ústavní soud staví do role, která mu nepřísluší (viz výše bod 6 tohoto usnesení).
11. Ústavní soud uzavírá, že k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo a její ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2026
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu