Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ch., bez právního zastoupení, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009, čj. 1 Co 386/2008 - 233, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2008, čj. 37 C 169/2005 - 190, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2009 napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v rámci řízení, v němž se domáhal osvobození od soudních poplatků. Navrhl, aby byla nálezem zrušena, neboť se cítí dotčen ve svých základních právech zakotvených v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně základních práv a svobod.
Dříve než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není. Stěžovatel nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým a právnickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, je přitom již dostatečně poučen, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (viz např. nedávné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 2291/08, sp. zn. II. ÚS 2294/08, sp. zn. III. ÚS 2292/08 a další). Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat k odstranění vad ústavní stížnosti. Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a v zákonné lhůtě, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2009
František Duchoň soudce Ústavního soudu