Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel dne 25. 3. 2016 podání navrhovatelky, které nemělo náležitosti (stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem) požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. Z bodu III. ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka ve své věci opětovně podala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015 č. j. 17 Co 259/2015-684 dovolání k Nejvyššímu soudu. Důvodem tohoto postupu by měla být především ta skutečnost, že se stěžovatelka obává toho, že dovolací soud bude řešit pouze chybné právní posouzení věci, které nezohledňuje samotné vady v řízení.
Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že si stěžovatelka souběžně podala též dovolání k Nejvyššímu soudu. Z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že tedy stěžovatelka je povinna vyčerpat oba druhy prostředků, s výjimkou obnovy řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 věta za středníkem cit. zákona.
Podala-li stěžovatelka ve své věci též dovolání, je zřejmé, že dle jejího náhledu nebylo řízení v soustavě obecných soudů definitivně ukončeno. Za takových okolností však nelze dohledat prostor pro aktuální řízení před Ústavním soudem, neboť institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatelka ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhověno či nikoliv.
Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné. K výše uvedenému srovnej též např. usnesení III. ÚS 101/95, Sb. n. u., sv. 4, str. 351, příp. dosud nepublikované usnesení IV. ÚS 178/06. Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 29. srpna 2016
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj