II. ÚS 1009/14

Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2014 a doplněnou podáním ze dne 16. 4. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (nesprávně označeného sp. zn. 99 K 3/98), neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl jeho návrh na odvolání Ing. P. D. z věřitelského výboru. Stěžovatel uvádí, že v rozporu s § 11 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb."), byl Ing. P. D. v době prohlášení konkurzu na úpadce ČEDIČ Dobkovičky a. s., Hudečkova 12, Praha 4 (dále jen "úpadce"), členem představenstva a dvacetiprocentním akcionářem úpadce. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že současné setrvání Ing. P. D. ve věřitelském výboru lze ospravedlnit tím, že ke dni 9. 12. 1998, kdy byl Ing. Dyba zvolen do věřitelského výboru, byly zákonné podmínky pro jeho členství ve věřitelském orgánu splněny, ke dni 8. 9. 2000 byl pak Ing. P. D. z obchodního rejstříku jako člen představenstva úpadce vymazán. Stěžovatel je přesvědčen, že bylo právě smyslem a účelem novely zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 105/2000 Sb."), aby členem věřitelského orgánu nebyly do budoucna žádné osoby s úzkým vztahem k úpadci, tedy osoby, které zákon č. 328/1991 Sb. uvádí v § 67b, na čemž nic nemění ani fakt, že Ing. P. D. funkci člena představenstva posléze opustil. S ohledem na citovanou novelu zákona č. 328/1991 Sb. bylo povinností soudu rozhodnout ke dni nabytí účinnosti zákona č. 105/2000 Sb. o odvolání Ing. Dyby z věřitelského výboru. Stěžovatel má za to, že je celé konkursní řízení z důvodů účasti Ing. P. D. ve funkci člena věřitelského výboru stiženo zásadní vadou, neboť tím, že je Ing. P. D. spjat s úpadcem a zároveň je v pozici člena věřitelského výboru, je v konkursním řízení nedůvodně posíleno postavení úpadce, který má přímo ve věřitelském výboru své zastoupení, čímž je zároveň oslabeno postavení všech ostatních věřitelů - tedy i stěžovatele.

3. Z obsahu stěžovatelem přiložených listin Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, č. j. 94 K 3/98-1010, byl zamítnut návrh stěžovatele na odvolání Ing. P. D. z věřitelského výboru. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel (po podání ústavní stížnosti) odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, č. j. 3 Ko 4/1014-1033, jako nepřípustné odmítnuto.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.

5. Městský soud v Praze v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovateli vyložil, že zákonem č. 105/2000 Sb. bylo sice s účinností ode dne 1. 5. 2000 nově stanoveno, že členy věřitelského výboru a jejich náhradníky mohou být jen konkursní věřitelé s výjimkou osob uvedených v § 67b, současně však podle přechodných ustanovení téhož zákona zůstávají právní účinky úkonů, které v řízení nastaly před účinností tohoto zákona, zachovány. Městský soud v Praze se i přesto členstvím Ing. P. D. ve věřitelském výboru zabýval na jednání věřitelského výboru v září a říjnu 2003, kdy zbylí členové věřitelského výboru projevili Ing. P. D. plnou důvěru a žádali o jeho zachování jako člena věřitelského výboru. Aby soud zajistil plnou objektivitu a nezávislost věřitelského výboru, jmenoval z věřitelů úpadce do věřitelského výboru ještě další dva členy.

6. Podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. konkursní soud rozhoduje při výkonu dohlédací činnosti o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu. Mezi rozhodnutí, jež konkursní soud činí v rámci dohlédací činnosti, náleží mimo jiné veškerá rozhodnutí podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, tj. jak rozhodnutí o potvrzení volby členů věřitelského výboru a jejich náhradníků (popř. zástupce věřitelů a jeho náhradníka), tak rozhodnutí o jejich odvolání, nařízení doplňující volby nebo jmenování nového věřitelského výboru, jeho člena, popř. zástupce věřitelů. V nyní projednávané věci byl Ing. P. D. zvolen do věřitelského výboru dne 9. 12. 1998 na schůzi věřitelů za účinnosti právní úpravy, která podmínky (respektive výjimky) zakotvené nyní v § 67b zákona č. 328/1991 Sb. nestanovila.

7. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá toho, aby Ústavní soud "zaujal k této otázce stanovisko a stanovil meze výkladu zákona o konkurzu a vyrovnání". Oproti očekávání stěžovatele je však Ústavní soud nucen stěžovateli sdělit, že mu takové poskytování výkladu právních norem nepřísluší.

8. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., tedy podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 91 Ústavy).

9. V současné době probíhá v dané věci u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 3/98 konkursní řízení proti úpadci, které se nachází v závěrečné fázi. Ústavní soud už mnohokrát judikoval, že teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti. Na výše uvedeném nic nemění stěžovatelem tvrzená skutečnost, že probíhající konkursní řízení je zatíženo vadou, když je Ing. P. D. členem věřitelského výboru, ačkoli podle § 11 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. platilo, že členy věřitelského výboru a jejich náhradníky mohou být jen konkursní věřitelé s výjimkou osob uvedených v § 67b. I za této procesní situace nelze předvídat výsledek konkursního řízení, tedy konečné rozhodnutí, kterým mohou, ale také nemusí, být ústavně zaručená práva stěžovatele dotčena. Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné argumenty, které by svědčily o tom, že jsou jeho práva v průběhu konkursního řízení v důsledku členství Ing. P. D. ve věřitelském výboru porušována, pouze uvádí, že "by tomu tak být nemělo a tímto stavem je porušena rovnost všech účastníků v konkursním řízení a stejně tak má tato skutečnost vliv na spravedlivý průběh konkursního řízení." Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, ostatní věřitelé zastoupení věřitelským výborem vyslovili Ing. P. D. důvěru, nezávislost věřitelského výboru byla posléze posílena zvýšením jeho členů ze tří na pět. Obdobně k věci přistoupil i odvolací soud, který dovodil, že nebyly v průběhu konkursu zjištěny žádné závady ve výkonu funkce Ing. P. D. ve věřitelském výboru, ani kolize se zájmy ostatních konkursních věřitelů a úpadce. Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. 10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Soudce Jaroslav Fenyk jako člen II. senátu Ústavního soudu rozhodující o ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. II. ÚS 1009/14, přípisem ze dne 16. května 2014 oznámil předsedkyni I. senátu, že se cítí být podjatým ve vztahu k zástupci stěžovatele. K tomu soudce Jaroslav Fenyk uvedl, že partnerkou zástupce stěžovatele v advokátní kanceláři B. Beránek Bláha je Mgr. M. B., která dlouhodobě působila jako jeho nadřízená na Nejvyšším státním zastupitelství a s níž jej již řadu let poutá blízké přátelství.

2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

3. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

4. Nezávislost a nestrannost soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je přitom třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní kritérium pak o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

5. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je vždy zapotřebí vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací a od soukromých zájmů. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům.

6. Osobní vztah ke společnici kanceláře zástupce účastníka řízení, tedy vztah, který je způsobilý založit podjatost soudce, byl v posuzovaném případě shledán. V souladu s výše nastíněnými principy tak I. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro vyloučení soudce z projednávání ústavní stížnosti, a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu