Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, č. j. 32 Cdo 3182/2015-144, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Dne 29. 3. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, se podává, že stěžovatel byl klientem Kreditní banky Plzeň, a. s., na jejíž majetek jako úpadce byl prohlášen konkurs. Za toho stavu - při splnění zákonem stanovených podmínek - měl Fond pojištění vkladů (dnes Garanční systém finančního trhu - dále jen "Fond") vyplatit stěžovateli na základě čl. III zákona č. 443/2006 Sb. dodatečnou náhradu za veškeré pohledávky z jeho vkladů až do výše 4 milionů korun. To však Fond neučinil. Proto stěžovatel Fond zažaloval o zaplacení částky 3.709.091,85 Kč, nicméně jeho žaloba byla zamítnuta, k čemuž následně Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení (v návaznosti na rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu) uvedl, že došlo-li ke zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení), který protiústavností postihoval uplatněný nárok [v právě projednávaném případě byl čl. II a čl. III zákona č. 443/2006 Sb. zrušen nálezem Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (37/2007 Sb., N 30/44 SbNU 349)], nesmí soudy poskytnout ochranu právům nebo vynucovat splnění povinností, které by ze zrušeného zákona pro projednávanou věc vyplývaly. Nebyla-li podle Nejvyššího soudu dodatečná náhrada stěžovateli nalézacím soudem přiznána, nemohla stěžovateli ani vzniknout škoda.
3. Stěžovatel s takovýmto výkladem nesouhlasí a odkazuje nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 3489/12 (N 94/69 SbNU 447; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož možnost retroaktivního účinku derogačního nálezu Ústavního soudu závisí v podstatné míře na povaze dotčeného právního vztahu, tedy zda jde o vztah mezi vertikální, to je mezi jednotlivcem a veřejnou mocí, anebo horizontální, tzn. vztah mezi jednotlivci navzájem. Zatímco v případě vertikálních vztahů je retroaktivní účinek zásadně přípustný, je-li v neprospěch veřejné moci, v případě vztahů horizontálních, resp. obecně v případech, kdy zrušení protiústavního zákona působí v neprospěch jednotlivce, je retroaktivní účinek derogačního nálezu zásadně vyloučen. K tomu stěžovatel dodává, že i podle judikatury Nejvyššího soudu [srov. jeho rozsudek ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 27/2005; všechna jeho rozhodnutí jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/] je třeba vzít v úvahu důvod, pro který Ústavní soud přistoupil ke zrušení konkrétního právního předpisu nebo jeho ustanovení.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. V nyní projednávaném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že v postupu Nejvyššího soudu a v jeho rozhodnutí neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadeného usnesení je dostatečně přesvědčivé. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.
6. K věci samé pak musí Ústavní soud konstatovat, že závěry Nejvyššího soudu je nutno hodnotit jako správné obecné východisko. Nelze však přehlížet, že Ústavní soud ve své nálezové judikatuře vymezil podmínky [srov. i stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3489/12], při jejichž splnění upřesnil retroaktivní účinky derogačního nálezu. V takto naznačené judikatorní linii přitom Ústavní soud pokračuje [srov. například nález ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 3599/15]; dochází přitom k jistému rozvolňování diference vertikálních a horizontálních vztahů [srov. odst. 35 citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3599/15] ve prospěch základních práv a svobod jednotlivce.
7. I přes naznačený posun ovšem lze právní názor prezentovaný Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí označit za pravidlo a konstrukci uvedenou v naposledy citovaném nálezu jako výjimku. V právě posuzovaném případě je přitom podle Ústavního soudu rozhodné, že stěžovatel výše zmíněnou žalobu podal až v roce 2010, tedy až po derogačním zásahu Ústavního soudu, přičemž v případě rozhodnutí o vyplacení tzv. dodatečné náhrady podle čl. III zákona č. 443/2006 Sb. šlo o politické rozhodnutí přijaté dodatečně (stěžovatel proto s touto eventualitou při založení smluvního vztahu s později zaniknuvší bankou nemohl počítat) a Ústavní soud přistoupil ke zrušení vybraných ustanovení zákona č. 443/2006 Sb. ani ne po šesti měsících od jejich účinnosti. Stěžovatel tak podle Ústavního soudu neměl v době podání žaloby ani "legitimní naději", že tuto dodatečnou náhradu získá [srov. k tomu přiměřeně např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gratzinger a Gratzingerová a Poláček a Poláčková proti České republice, stížnosti č. 39794/98 a 38645/97]. Proto obecné soudy podle Ústavního soudu postupovaly správně, pokud neaplikovaly žádnou z výjimek definovaných v judikatuře Ústavního soudu a pokud tedy stěžovateli nárok na tzv. dodatečnou náhradu nepřiznaly.
8. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu