Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LUMA REAL s. r. o., sídlem [adresa] Praha 2, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2793/2025-1442 ze dne 27. 11. 2025 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 110/2024-1417 ze dne 28. 5. 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MIROS SUN, a.s., sídlem [adresa] Praha 10, zastoupené Mgr. Ing. D. V., advokátem, sídlem [adresa] jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a shrnutí skutkových a procesních souvislostí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že právní předchůdkyně stěžovatelky se žalobou u Městského soudu v Praze ("městský soud") domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení 7 940 000 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o dílo ze srpna 2010, jejímž předmětem měla být výstavba fotovoltaické elektrárny.
3. O základu nároku bylo rozhodnuto částečným a mezitímním rozsudkem městského soudu č. j. 4 Cm 19/2012-629 ze dne 11. 4. 2014, který shledal žalobu co do základu důvodnou. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 227/2014-665 ze dne 15. 4. 2015; dovolání proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 23 Cdo 827/2016-731 ze dne 30. 5. 2016. Jelikož soudy shledaly neplatnost smlouvy o dílo, v navazujícím řízení obecné soudy posuzovaly především rozsah a hodnotu plnění poskytnutého bez právního důvodu.
4. Městský soud rozsudkem č. j. 4 Cm 19/2012-1304 ze dne 11. 8. 2023, doplněným usnesením č. j. 4 Cm 19/2012-1405 ze dne 11. 11. 2024, žalobu zamítl. Vyšel z toho, že rozsah prokázaného plnění je dán předávacím protokolem ze dne 23. 12. 2010 o předání "montáže PV systému Oblekovice" uzavřeným mezi P. V. a společností PRAGOMETAL, spol. s r. o. Za prokázanou měl montáž jednotlivých součástí fotovoltaické elektrárny, nikoli též jejich hmotnou dodávku. Takto vymezené plnění bylo znalecky oceněno v nižší částce a pohledávka v této výši podle městského soudu zanikla započtením.
5. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil. Ztotožnil se s tím, že předmětem plnění právní předchůdkyně stěžovatelky byla pouze montáž jednotlivých součástí fotovoltaické elektrárny, nikoli též jejich hmotná dodávka. V této souvislosti doplnil, že hmotnou dodávku komponent měla podle provedeného dokazování zajišťovat společnost WSW engineering s. r. o., a nikoli právní předchůdkyně stěžovatelky.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro vady. Uzavřel, že stěžovatelčino dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvedl, že vytýká-li stěžovatelka odvolacímu soudu, že prolomil principy koncentrace civilního sporného řízení a principy neúplné apelace, neuplatnila žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá existenci vady řízení, k níž dovolací soud přihlédne, jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Dále uvedl, že stěžovatelka žádný z předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. řádně nevymezila ani neidentifikovala dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval zásadu koncentrace řízení a princip neúplné apelace. Podle ní v odvolacím řízení provedl a použil důkazy, které městský soud neprovedl, protože byly uplatněny až po koncentraci řízení. Současně měl odvolací soud vyjít ze změněné skutkové verze vedlejší účastnice, podle níž právní předchůdkyně stěžovatelky projekt pouze zastřešovala, zatímco hmotné komponenty dodala společnost WSW engineering s. r. o.
8. Stěžovatelka za takové důkazy označuje smlouvu o dílo č. 1/2.09 ze dne 10. 9. 2010 uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a společností WSW engineering s. r. o., dodatek smlouvy o dílo č. 1/9.08 ze dne 10. 9. 2010 a předávací protokol ze dne 23. 12. 2010 uzavřený mezi týmiž subjekty. Dovolává se mezitímního rozsudku městského soudu, podle něhož vedlejší účastnice tuto skutkovou verzi uplatnila až opožděně a městský soud k ní pro koncentraci řízení nepřihlédl.
9. Dále namítá, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl přepjatě formalisticky, aniž by se jím věcně zabýval. Podle jejího názoru dovolání obsahovalo vymezení přípustnosti v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ohledně koncentrace řízení, a bylo z něj zřejmé, s jakým právním posouzením nesouhlasí (že odvolací soud nesprávně posoudil předpoklady, za kterých lze prolomit nastalou koncentraci řízení). V dovolání rovněž uvedla, že podstatou její námitky je tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, což je uplatnitelné i jako dovolací důvod. Tím, že se Nejvyšší soud dovoláním věcně nezabýval, jí odepřel přístup k soudu a soudní ochraně. Soudy měly přihlédnout také k celkové délce řízení.
Vyjádření odvolacího soudu a vedlejší účastnice
10. Odvolací soud ve vyjádření odmítl tvrzení o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a zdůraznil, že napadené rozhodnutí nebylo překvapivé, neboť základ nároku byl pravomocně vyřešen již v roce 2015 a předmětem řízení zůstalo pouze určení výše peněžité náhrady. Tento závěr opřel o odborné závěry opakovaného znaleckého dokazování a ustálenou judikaturu, přičemž odmítá námitky ohledně nepřípustného prolamování koncentrace řízení s tím, že stěžovatelka měla možnost se k listinám vyjádřit a při jednání proti jejich provedení nic nenamítala. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
11. Vedlejší účastnice považuje napadená rozhodnutí za věcně správná a ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť podle ní stěžovatelka pouze zpochybňuje právní posouzení a volné hodnocení důkazů, což Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Zásadně odmítá tvrzení o nerespektování koncentrace řízení s argumentem, že v dané věci k platné koncentraci nikdy nedošlo, jelikož městský soud neposkytl řádné a včasné poučení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. ani nesplnil povinnosti dle § 118 odst. 2 o. s. ř., což dokládá i judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud navíc neprovedl žádné nepřípustné důkazy, neboť stěžejní smlouvy byly součástí spisu již dříve. Pokud jde o předávací protokol WSW engineering s. r. o., podle vedlejší účastnice šlo v odůvodnění odvolacího soudu pouze o chybu v označení subjektů. Vedlejší účastnice dále zdůrazňuje, že sama stěžovatelka založila do spisu smluvní dokumentaci, z níž vyplývá omezený rozsah dodávky, a proto závěr obecných soudů o rozsahu plnění odpovídá provedenému dokazování. Stěžovatelka v dovolání neformulovala žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá existenci vady řízení; nejde totiž o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
12. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
13. Stěžovatelka možnost podat repliku k obdrženým vyjádřením nevyužila.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Dále se zabýval Ústavní soud její přípustností ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
15. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady. Podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 přitom platí, že bylo-li dovolání odmítnuto pro vady, jde zpravidla o situaci, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupný procesní prostředek řádným způsobem. Proto bylo nutno posoudit přípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu samostatně, a to v návaznosti na posouzení námitek směřujících proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Byl-li by závěr o vadnosti dovolání ústavně souladný, bylo by namístě vycházet z toho, že stěžovatelka dovolání řádně nevyčerpala. Tvrdí-li však stěžovatelka právě to, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání pro vady přepjatě formalisticky, nelze přípustnost ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu posoudit bez zhodnocení této námitky. Ústavní soud proto tuto otázku posoudil níže v návaznosti na přezkum napadeného usnesení Nejvyššího soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 647/15 ze dne 27. 11. 2018, bod 37).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Vlastní posouzení věci lze rozdělit do dvou rovin. Nejprve se Ústavní soud zabýval tím, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady ústavně souladným způsobem [V. 1)]. Následně posoudil, zda dovolací námitka směřující proti údajnému porušení koncentrace řízení mohla mít při svém materiálním posouzení ústavněprávně relevantní dopad na výsledek řízení [V. 2)].
V. 1) K odmítnutí dovolání pro vady
18. Ústavní soud připomíná, že dovolání musí kromě obecných náležitostí obsahovat také uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti a v čem spočívá dovolací důvod (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Tyto požadavky jsou samy o sobě ústavně přijatelné a Nejvyšší soud nepostupuje protiústavně, odmítne-li dovolání, které je skutečně nesplňuje (srov. zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Současně však Nejvyšší soud nesmí při posuzování náležitostí dovolání postupovat přepjatě formalisticky. Splnění zákonných náležitostí je třeba hodnotit podle obsahu dovolání jako celku, tedy ve všech jeho částech a vzájemných souvislostech, nikoli jen podle jeho formální systematiky či formulační přesnosti (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2719/22 ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 2722/22 ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. III. ÚS 3085/23 ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2048/23 ze dne 12. 2. 2025 či sp. zn. III. ÚS 3117/24 ze dne 18. 7. 2025, či sp. zn. III. ÚS 333/25 ze dne 12. 3. 2026).
19. Ústavní soud po porovnání obsahu dovolání s napadeným usnesením dospěl k závěru, že odmítnutí dovolání pro vady se jeví jako formalistické. Dovolání stěžovatelky sice nelze považovat za zcela pregnantní z hlediska systematiky a přesnosti formulace jednotlivých náležitostí. Na druhou stranu nejde o pouhou nesoustředěnou polemiku se skutkovým či právním posouzením věci, nýbrž o relativně konzistentní argumentační linii soustředěnou na konkrétní procesní problém - dodržení zásady koncentrace řízení v odvolacím řízení.
20. Stěžovatelka v dovolání vymezila způsobilý dovolací důvod. Namítala, že odvolací soud nesprávně aplikoval pravidla koncentrace řízení a neúplné apelace, když provedl a použil důkazy vztahující se ke společnosti WSW engineering s. r. o., které podle ní městský soud neprovedl pro nastalou koncentraci řízení. Tím uvedla právní posouzení, které pokládala za nesprávné, a vysvětlila, v čem jeho nesprávnost spočívá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Nadto tvrdila, že tím byla narušena rovnost účastníků a porušeno její právo na soudní ochranu; i námitka porušení ústavně zaručených práv přitom může být způsobilým dovolacím důvodem, je-li uplatněna způsobem předvídaným procesní úpravou (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 56 a 57; nálezy sp. zn. IV. ÚS 410/20 ze dne 16. 6. 2020 a sp. zn. II. ÚS 1318/23 ze dne 10. 1. 2024).
21. Z dovolání byla dovoditelná také právní otázka. Stěžovatelka ji sice neformulovala jako samostatnou tázací větu, avšak z obsahu dovolání bylo zřejmé, že Nejvyššímu soudu předkládá otázku, zda odvolací soud mohl v souladu s pravidly o koncentraci řízení a dokazování v odvolacím řízení provést jí sporované důkazy. Není rozhodné, zda lze namítanou nesprávnou aplikaci procesního práva současně kvalifikovat jako vadu řízení. Podstatné je, zda dovolatel tuto námitku uplatnil jako otázku procesního práva a vysvětlil, v čem měl odvolací soud při výkladu či aplikaci procesních předpisů pochybit. Ani u procesních vad totiž není vyloučeno, aby se jimi Nejvyšší soud zabýval, jsou-li uplatněny řádným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 ze dne 26. 9. 2017, bod 21).
22. Odkaz Nejvyššího soudu na § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř. není přiléhavý. Z tohoto ustanovení plyne pouze to, že k tam uvedeným vadám dovolací soud přihlédne též, tedy i bez jejich uplatnění, je-li dovolání přípustné z jiného důvodu. Nelze z něj však dovodit, že nesprávnou aplikaci procesního práva, kterou lze zároveň označit jako vadu řízení, nelze samostatně uplatnit jako dovolací důvod a spojit s konkrétní právní otázkou a předpokladem přípustnosti. Opačný výklad by byl v rozporu se smyslem dovolání jako prostředku k řešení procesních otázek a neodpovídal by ani povinnosti obecných soudů poskytovat ochranu základním právům (čl. 4 Ústavy České republiky; srov. nález sp. zn. I. ÚS 170/11 ze dne 3. 1. 2012, bod 64), ani principu subsidiarity ústavní stížnosti (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 56, 57 a 63). Účinná procesní úprava výslovně vylučuje možnost podat dovolání pouze z důvodu zmatečnostních vad podle § 229 odst. 1, 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. (§ 241a odst. 1, věta poslední, o. s. ř.); o žádnou takovou vadu však v nyní projednávané věci nejde, ostatně to Nejvyšší soud ani netvrdí.
23. Z dovolání byl seznatelný i předpoklad přípustnosti. Je pravda, že stěžovatelka v úvodní části toliko obecně citovala § 237 o. s. ř. a vyjmenovala jeho možné varianty. V dalších částech dovolání však označila relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (zejm. rozsudky sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 ze dne 4. 9. 2013 a sp. zn. 32 Cdo 4182/2016 ze dne 28. 8. 2018) i Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 385/15 ze dne 8. 12. 2015) a shrnula její závěry související s pravidly o koncentraci řízení a provádění důkazů v odvolacím řízení. Z celkového obsahu dovolání tak bylo patrné, že stěžovatelka namítá odchýlení od ustálené rozhodovací praxe v otázce koncentrace řízení. To, že návaznost citované judikatury na projednávanou věc mohla být vyjádřena přesněji, není samo o sobě důvodem pro posouzení dovolání jako vadného (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3712/18 ze dne 11. 11. 2019; k alternativnímu vymezení předpokladů přípustnosti též nálezy sp. zn. IV. ÚS 2659/20 ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2469/22 ze dne 3. 1. 2023 či sp. zn. III. ÚS 3085/23).
24. Lze tedy shrnout, že dovolání bylo formulačně nedokonalé, avšak z jeho obsahu byly dovolací důvod, právní otázka i tvrzený předpoklad přípustnosti dovoditelné. Nejvyšší soud proto neměl dovolání odmítnout pro vady, nýbrž se měl předestřenou námitkou zabývat alespoň v rovině posouzení přípustnosti.
25. Tento závěr má význam i pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu. Nejde o situaci, na kterou míří obecné pravidlo stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, tedy o případ, kdy dovolání skutečně trpělo vadami bránícími jeho projednání a stěžovatel dostupný procesní prostředek nevyčerpal řádným způsobem. Současně Ústavní soud nepřehlíží, že zrušení usnesení Nejvyššího soudu by obecně vedlo k obnovení dovolacího řízení, a tím k předčasnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2940/24 ze dne 5. 3. 2025, bod 20; či sp. zn. III. ÚS 647/23 ze dne 31. 10. 2023, bod 45). V projednávané věci však Ústavní soud z níže uvedených důvodů ke zrušení usnesení Nejvyššího soudu nepřistoupil. Proto ústavní stížnost neshledal nepřípustnou ani ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu a zabýval se jím v rozsahu rozhodném pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti (srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 463/23 ze dne 27. 6. 2023, body 18 a 19).
V. 2) K materiálnímu dopadu námitky porušení koncentrace řízení
26. Závěr o nepřiléhavém odmítnutí dovolání pro vady v okolnostech projednávané věci sám o sobě nevede ke zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud posuzoval, zda dovolací námitka směřující proti procesnímu postupu odvolacího soudu mohla mít při svém materiálním posouzení ústavněprávně relevantní dopad na výsledek řízení. Zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu jen proto, aby se znovu zabýval dovolací námitkou, která ani při věcném posouzení nemůže výsledek řízení zpochybnit, by v projednávané věci představovalo pouze další prodloužení již mimořádně dlouhého řízení.
27. Stěžovatelčina námitka porušení koncentrace řízení není prima facie neopodstatněná. Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil, že odvolací soud při jednání dne 28. 5. 2025 provedl mimo jiné smlouvu o dílo č. 1/2.09 ze dne 10. 9. 2010 uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a společností WSW engineering s. r. o., dodatek smlouvy o dílo č. 1/9.08 ze dne 10. 9. 2010 a předávací protokol ze dne 23. 12. 2010 uzavřený mezi týmiž subjekty. Tyto důkazy městský soud k otázce, kdo dodal hmotné komponenty fotovoltaické elektrárny, neprovedl. Smluvní dokumentaci týkající se WSW engineering s. r. o. provedl pouze omezeně k otázce způsobu podepisování za vedlejší účastnici; ve zbytku důkazní návrhy vztahující se k této skutkové verzi zamítl právě s odkazem na koncentraci řízení.
28. Nelze přisvědčit tvrzení vedlejší účastnice, že odkaz na předávací protokol mezi WSW engineering s. r. o. a vedlejší účastnicí byl pouze chybou v označení. Ze záznamu z jednání odvolacího soudu plyne, že odvolací soud výslovně odlišoval předávací protokol mezi P. V. a společností PRAGOMETAL, spol. s r. o., od předávacího protokolu mezi WSW engineering s. r. o. a vedlejší účastnicí, byť obě listiny nesou stejné datum. Nešlo tedy o pouhý překlep či nepřesnost v označení subjektů; odvolací soud s tímto protokolem pracoval jako se samostatnou listinou.
29. Význam této listiny a další dokumentace týkající se WSW engineering s. r. o. se však nejeví stěžejní. Odvolací soud jimi pouze podpořil úvahu, že hmotnou dodávku komponent fotovoltaické elektrárny nezajistila právní předchůdkyně stěžovatelky. Nosný závěr obecných soudů byl širší a spočíval především v tom, že stěžovatelka neprokázala, že by plnění její právní předchůdkyně přesahovalo montáž jednotlivých součástí fotovoltaické elektrárny. Jinými slovy, pro zamítnutí žaloby nebylo nezbytné určit, kdo hmotné komponenty dodal; podstatné bylo, že stěžovatelka neprokázala, že je dodala právě její právní předchůdkyně.
30. Především však stěžovatelčina námitka stojí na předpokladu, že v řízení před městským soudem platně nastaly účinky koncentrace řízení. Tento předpoklad podle Ústavního soudu neobstojí. Z protokolu o jednání ze dne 14. 9. 2012, při němž bylo zahájeno dokazování, ani z pozdějších protokolů neplyne, že by městský soud účastníky poučil o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. a jejích účincích, tedy zejména o následku nepřihlížení k později uplatněným skutkovým tvrzením a důkazním návrhům. Ze spisu se podává pouze to, že účastníkům byly stanovovány lhůty k doplnění tvrzení a důkazů, případně že jim bylo poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř.; takový postup však sám o sobě účinky koncentrace řízení nezakládá.
31. Podle judikatury Nejvyššího soudu koncentrace řízení nenastane, nejsou-li účastníci o koncentraci a jejích účincích poučeni při jednání, jehož skončením má koncentrace nastat (rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 ze dne 4. 9. 2013). Poučení přitom musí být poskytnuto nejpozději při jednání, při němž soud zahájí dokazování; nestane-li se tak, nelze koncentraci založit dodatečným poučením při pozdějším jednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 443/2025 ze dne 24. 6. 2025). Stejně tak lhůta poskytnutá v návaznosti na poučení podle § 118a o. s. ř. není sama o sobě novým koncentračním bodem; může mít význam jen v mezích zákonem předvídaného prolomení již dříve nastalé koncentrace (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3314/2024 ze dne 29. 1. 2025). Za těchto okolností nelze bez dalšího vycházet z toho, že v řízení před městským soudem nastaly účinky koncentrace podle § 118b o. s. ř.
32. Již z tohoto důvodu nemohla stěžovatelčina dovolací námitka obstát v podobě, v níž byla vystavěna, tedy jako námitka nepřípustného prolomení nastalé koncentrace řízení. Nebyla-li koncentrace řízení platně založena, nelze dovodit, že listiny vztahující se ke společnosti WSW engineering s. r. o. byly v odvolacím řízení procesně nepoužitelné. Nadto stěžovatelka měla možnost se k těmto listinám při jednání odvolacího soudu vyjádřit a případně proti jejich provedení procesně brojit, této možnosti však nevyužila. I tuto okolnost je třeba zohlednit při posouzení, zda postup odvolacího soudu dosáhl intenzity porušení procesních ústavně zaručených práv stěžovatelky.
33. Ústavní soud proto neshledal, že by vytýkaný postup odvolacího soudu měl ústavněprávně relevantní dopad na výsledek řízení. Za těchto okolností nemohlo ani věcné projednání dovolací námitky vést k výsledku příznivějšímu pro stěžovatelku. Zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu by proto v projednávané věci mělo pouze omezený, fakticky akademický význam. Vedlo by k dalšímu prodloužení řízení trvajícího již mimořádně dlouhou dobu (řízení bylo zahájeno již v roce 2012), aniž by bylo reálně způsobilé změnit výsledek sporu nebo poskytnout stěžovatelce účinnější ochranu jejích základních práv. Zásah Ústavního soudu proto není opodstatněný.
34. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu