Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky KaiserJet Capital, a. s., sídlem [adresa] Brno, zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2471/2025-378 ze dne 7. ledna 2026, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 88/2024-356 ze dne 5. března 2025, a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 112 C 50/2020-275 ze dne 15. ledna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a a) J. H., b) Glamour, a. s., sídlem [adresa] Brno, a c) České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem [adresa] Praha 1, d) Eugenie Nicole Caren, e) Mary Anderson Eirich Kohn, f) M. P. Kohn, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Státní pozemkový úřad rozhodnutím sp. zn. 3239/92/61-RBD ze dne 21. 5. 2012 rozhodl o vlastnictví vedlejších účastníků a) a d) - f) k určitým pozemkům v katastrálním území [k.ú.]. Na to konto se vedlejší účastník a), podporovaný vedlejšími účastníky d) - f), domáhal vůči stěžovatelce a vedlejším účastnicím b) a c) určovací žalobou určení, že je vlastníkem, resp. vlastníkem ideálního podílu na předmětných pozemcích. Městský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobě vyhověl (výrok II) a částečně rozhodl o zastavení řízení pro zpětvzetí (výrok I); zbývajícími výroky soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětné pozemky byly 20. 10. 1998 zahrnuty (s poznámkou "ke všem shora uvedeným pozemkům byl uplatněn restituční nárok") do konkurzní podstaty státního podniku Brněnské cihelny (konkurz prohlášen 15. 7. 1998) v rozporu s § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, jelikož k nim předchůdkyně vedlejšího účastníka a) uplatnila včasný restituční nárok. Tyto pozemky byly v konkursním řízení dne 5. 4. 2000 zakoupeny RNDr. A. K. a 20. 10. 2000 vloženy do základního kapitálu předchůdkyně stěžovatelky a vedlejší účastnice b). Nabyvatelka ani následní nabyvatelé nebyli v dobré víře; pokud ji někdy nabyvatelka měla, ztratila ji nejpozději 24. 11. 2005, kdy jí byla doručena žaloba rozporující platnost předmětné kupní smlouvy.
3. Stěžovatelka se bránila odvoláním ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudek soudu prvního stupně v části o určení vlastnictví potvrdil, a následně dovoláním k Nejvyššímu soudu, který dovolání jako nepřípustné odmítl.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka vznáší čtyři okruhy námitek - první tři z nich se týkají nesprávného právního posouzení ze strany obecných soudů. Jde o otázku povinných osob dle zákona č. 229/1991 Sb., úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ("zákona o půdě"), posouzení platnosti zahrnutí pozemku do konkurzní podstaty a otázku dobré víry. Čtvrtá námitka míří na nepřezkoumatelnost odůvodnění obecných soudů.
5. Zaprvé, správce konkursní podstaty ("SKP ") není osobou povinnou podle § 5 odst. 3 zákona o půdě, nedošlo tedy k neplatnému prolomení tohoto blokačního ustanovení. Tento závěr vyplývá jak ze zákona o půdě, tak např. rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 23/2008 ze dne 27. 4. 2010.
6. Zadruhé, zahrnutí pozemku do konkurzní podstaty nebylo v rozporu s § 68 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, jelikož SPK nevěděla o včasně uplatněném restitučním nároku na tento konkrétní pozemek. Z poznámky SPK v konkurzním spisu nevyplývá, o jakou restituci se jedná, před jakým orgánem je uplatňována a jakých pozemků se týká; navíc SPK uvádí, že tuto informaci získala od zaměstnance úpadce, nikoliv, že viděla jakýkoliv relevantní doklad o uplatněném restitučním nároku, a tedy měla vědomost o včasném uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou. Z žádného důkazu (dopisy pozemkového úřadu, Prohlášení o společném postupu a záměru ze dne 22. 10. 2004) dále nevyplývá, že by byl kdykoliv řešen právě konkrétní pozemek, který byl předmětem řízení o určovací žalobě.
7. Zatřetí, vzhledem k prvním dvěma námitkám je zřejmé, že vlastnictví sporného pozemku nabyla stěžovatelka platnou smlouvou. I kdyby byla smlouva neplatná, stěžovatelka vlastnictví nabyla jako dobrověrný nabyvatel či vlastnictví od té doby bylo vydrženo pro uplynutí desetileté vydržecí doby. Dobrou víru právnické osoby je třeba posuzovat vzhledem k dobré víře většiny členů jejího statutárního orgánu. Statutární orgán právní předchůdkyně stěžovatelky byl dvoučlenný, závěr o absenci dobré víry jednoho člena nepostačuje. I tento závěr je přitom chybný, když tato členka statutárního orgánu byla v dobré víře a na základě kupní smlouvy s SKP (tj. úřední osobou), se souhlasem konkurzního soudu (tj. s důvěrou v akt státu) věřila, že právní titul je platný.
8. Začtvrté, stěžovatelka namítá, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jejími námitkami a dovolávanou judikaturou. Soudy se takto mimo jiné nevypořádaly s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 ze dne 29. 7. 2004, opakovaně namítanou skutečností, že SPK není osobou povinnou dle § 5 odst. 3 zákona o půdě a k tomu citované judikatuře - s usnesením Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 762/11 ze dne 29. 03. 2012 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4062/2010-442 ze dne 5. 1. 2011 (stěžovatelkou nazývané jako "kauza Alreo"). Nevypořádaly se ani se skutečností, že dobrou víru právnické osoby je nutné odvozovat od dobré víry většiny členů jejího statutárního orgánu, když je statutární orgán kolegiální, a námitkami stěžovatelky týkající se (ne)vědomosti SKP o uplatněných restitučních nárocích. Zejména pak pochybil Nejvyšší soud, když její dovolání odmítl.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupená advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stížnostní argumentace stěžovatelky je z velké části pouhou polemikou se závěry obecných soudů, která nepožívá ústavněprávní ochrany.
11. Ústavní soud se již zabýval stížnostmi proti rozhodnutím obecných soudů ve skutkově i právně obdobných případech (jejichž účastníky řízení byli prakticky totožní restituenti, resp. jejich předchůdci) týkajících se však jiných pozemků (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2287/23 ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1338/23 ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. III. ÚS 2947/23 ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 1987/24 ze dne 11. 3. 2025, sp. zn IV. ÚS 3387/23 ze dne 10. 2. 2026). Ústavní stížnost je přitom prakticky identická s ústavní stížností ve věci sp. zn. IV. ÚS 3387/23, kde jako stěžovatelka vystupovala mimo jiné i nynější stěžovatelka. Obsahová totožnost je dána i s ústavními stížnostmi ve věcech sp. zn. sp. zn. III. ÚS 2947/23 a sp. zn. II. ÚS 2287/23, jež byly podány předchůdkyní dnešní vedlejší účastnice b), zastoupené stejným právním zástupcem jako stěžovatelka v nynější věci.
12. Ústavní soud tedy již opakovaně posoudil námitky obsahově shodné s námitkami nyní vznesenými, přičemž je shledal zjevně neopodstatněnými. Ani v nyní posuzované věci neshledal důvod se od závěrů citovaných usnesení jakkoli odchýlit. Není nezbytné je podrobně již po několikáté opakovat a v podrobnostech na ně proto ve vztahu k prvním třem námitkám odkazuje (viz zejm. usnesení sp. zn. III. ÚS 2947/23 ze dne 19. 3. 2024, body 12, 15, 17 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1338/23 ze dne 27. 9. 2023, bod 9).
13. Ke čtvrté námitce stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že obecné soudy se s jejími námitkami vypořádaly dostatečně. Součástí odůvodnění nemusí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 222/18 ze dne 14.8. 2019 bod 13 a tam citovaná judikatura). Jak připomíná i krajský soud, obdobné závěry přitom zastává i Evropský soud pro lidská práva (viz bod 8 jeho rozsudku).
14. V nyní projednávané věci obecné soudy ve svém celku dostatečně reagují na námitky stěžovatelky. Stran argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 ze dne 29. 7. 2004 je z rozhodnutí Nejvyššího soudu více než patrné, že stěžovatelkou dovolávané závěry nelze aplikovat za situace, kdy došlo k sepsání pozemku do konkursní podstaty v rozporu s požadavky ustanovení § 68 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání (bod 6 usnesení dovolacího soudu a tam odkazovaná judikatura); lze navíc dodat, že toto rozhodnutí tu má nutně jen omezený dopad už z toho důvodu, že vůbec neřeší porušení blokačního ustanovení zákona o půdě (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2947/23 ze dne 19. 3. 2024, zejm. bod 12) . Povinnou osobou ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o půdě byl státní podnik v likvidaci, přičemž po vyhlášení konkurzu disponovala oprávněním nakládat s majetkem podstaty SPK, která tak byla povinna postupovat v souladu s blokačním ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě (např. bod 15 rozsudku odvolacího soudu; srov. také usnesení sp. zn. ÚS 2947/23, zejm. bod 12).
15. Dále Nejvyšší soud výslovně v napadeném usnesení uvedl (bod 11 napadeného usnesení), že rozhodnutí vydaná v "kauze Alreo" se týkají věci s odlišným skutkovým základem. Z rozhodnutí je taktéž seznatelné, proč soudy neučinily závěr o dobré víře, když se pravidlo vědomosti většiny statutárního orgánu neuplatní tam, kde by důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo by ke zjevným nespravedlnostem (body 9 a 10 usnesení Nejvyššího soudu, bod 14 rozsudku krajského soudu). Námitkami stěžovatelky týkajícími se (ne)vědomosti SKP o uplatněných restitučních nárocích se soudy taktéž zabývaly (např. body 9 a 10 rozsudku krajského soudu).
16. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích argumentací stěžovatelky zabývaly dostatečně a podrobně a své závěry logicky zdůvodnily. Jejich rozhodnutí nevykazují jakékoli ústavní vady. Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů neshledává za nepřezkoumatelné.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu