Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, [PSČ obec], směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007 č. j. 22 Cdo 2490/2006-97, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. května 2006 č. j. 15 Co 196/2006-84 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. února 2006 č. j. 35 C 234/2005-65, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý soudní proces a soudní ochranu. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 13. února 2006, č. j. 35 C 234/2005-65, určil, že žalobce (Svaz českých a moravských bytových družstev) je vlastníkem pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Ve vztahu k pozemkům specifikovaným ve výroku II. žalobu na určení zamítl. K odvolání žalované (stěžovatelky) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. května 2006, č. j. 15 Co 196/2006-84, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku I. potvrdil. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007, č. j. 22 Cdo 2490/2006-97, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu otázku zásadního právního významu, protože se k otázkám předestřeným v dovolání vyslovil již v minulosti ve svém rozsudku, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, na nějž rovněž odkázal. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že napadená rozhodnutí jsou v souladu právě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týká obdobné problematiky a proti němuž podal ústavní stížnost, která je vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 755/06. Věcně se jedná o posouzení účinků zrušení části zákona č. 229/2001 Sb. na existenci § 879c až § 879e občanského zákoníku a jejich použitelnost na současné právní poměry žalobce. Obecné soudy interpretovaly právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, a dospěly k závěru, že z něj vyplývá nabytí vlastnického práva žalobce. Ústavní soud s vědomím toho, že uvedená problematika je součástí ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 755/06 vyčkal do rozhodnutí o této věci. Po přezkoumání stávající ústavní stížnosti nemá důvod se od názoru vysloveného ve výše citovaném usnesení odchylovat. Pro stručnost na něj odkazuje a zdůrazňuje pouze zásadní myšlenky.
Ústavní soud vyslovil, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" § 879c až § 879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, a že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicitně konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim § 879c až §879e občanského zákoníku, neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e občanského zákoníku." Rozhodnutím Ústavního soudu o odložení účinnosti zrušení derogační části citovaného zákona do 31. prosince 2004 bylo sledováno - dle explicitního sdělení - vytvoření dostatečného časového prostoru pro zákonodárce k přijetí "přiměřené právní úpravy", která by reagovala na Ústavním soudem vyslovený fakt, že bez ní by konsekvencí "rehabilitace" § 879c až § 879e občanského zákoníku a obnovení jimi založeného stavu byl vznik značné právní nejistoty. Pokud by se Ústavní soud domníval, že se tato ustanovení "nerehabilitují" a neobnoví se stav založený předmětnými ustanoveními občanského zákoníku, a nedojde tak k nabytí vlastnického práva subjektů, na které se vztahoval režim těchto ustanovení, neměl by z žádného rozumného důvodu odkládat účinnost zrušení derogační části citovaného zákona, nadto o tak relativně dlouhou dobu. To platí tím spíše, že důvodem takového odložení bylo vytvoření prostoru pro přijetí "přiměřené právní úpravy", která by reflektovala právě vznik právní nejistoty, a to i třetích osob. Ústavní soud nevidí žádného důvodu odchylovat se od svého předchozího právního názoru v dané věci vyjádřeného ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02. Pakliže interpretace obecných soudů nálezu Ústavního soudu byla se shora uvedeným právním názorem zcela v souladu, a soudy dovodily logickou konsekvenci nabytí vlastnického práva žalobce v podobě absolutní neplatnosti předmětných kupních smluv (které ani nebyly vloženy do katastru nemovitostí jakožto podmínky pro přechod vlastnického práva), nelze jim z pohledu ústavně právního ničeho vytýkat. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 bral v úvahu - jak plyne již ze shora uvedeného - možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim § 879c až § 879e občanského zákoníku, ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci.
Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla napadenými rozhodnutími porušena, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, návrh stěžovatelky usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2008 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu