Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti A. L., zastoupeného Mgr. Antonínem Vondrou, advokátem se sídlem [adresa] proti potvrzení o vykázání z bytu Policií České republiky vedenému u Krajského ředitelství Pardubického kraje, Územní odbor Pardubice, obvodní oddělení 1, pod č. j. KRPE-1525-4/ČJ-2013-170613 ze dne 6. ledna 2013 a vyrozumění Krajského ředitelství policie Pardubického kraje č. j. KRPE-1525-9/ČJ-2013-1706UO ze dne 10. ledna 2013 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného potvrzení o vykázání z bytu, jakož i úředního záznamu - vyrozumění stěžovatele o posouzení jeho námitek vznesených proti vykázání z bytu dne 6. 1. 2013.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opožděná. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti výše uvedeným rozhodnutím Policie České republiky ústavní stížností po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k projednání takové ústavní stížnosti zákonem o Ústavním soudu (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel včasnost své ústavní stížnosti zřejmě odvozuje od data doručení přípisu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 22. 1. 2013, k němuž došlo 25. 1. 2013. Tu je ovšem třeba zdůraznit, že vykázání dle § 44 a násl. zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších změn, představuje samostatnou právní úpravu, samostatný právní institut stojící zcela mimo trestní řízení (trestní řád), a tím i autonomní pravomoc policejního orgánu vykázat, za podmínek v citovaném předpisu stanovených, osobu z obydlí, které sdílí s ohroženou osobou. Do této pravomoci není ani státní zastupitelství, resp. státní zástupce, ani jiný orgán veřejné moci oprávněn o své vůli či na návrh zasahovat (zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí vyjádřená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny); výjimkou v tomto směru je jen Ústavní soud, který však může ingerovat pouze tehdy, shledá-li v postupu policejního orgánu zcela extrémní exces, který má za následek intenzívní zásah do základních svobod jednotlivce. Z toho také plyne, že stížnost adresovaná "nadřízenému orgánu Krajského ředitelství policie Pardubického kraje" a posléze postoupená k vyřízení Okresnímu státnímu zastupitelství v Pardubicích, již nepředstavuje návazný (natož pak poslední) procesní prostředek k ochraně práva, jak má na mysli ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; tím jsou totiž dle § 44 odst. 5 zákona o Policii České republiky výlučně námitky proti vykázání, o nichž s konečnou platností rozhoduje krajské ředitelství Policie České republiky příslušné podle místa vykázání; nikdo jiný není ze zákona oprávněn posouzení námitek tímto policejním orgánem dále revidovat. Důsledkem tohoto postupu stěžovatele je potom skutečnost, že zmíněná dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne převzetí uvedeného vyrozumění Krajského ředitelství policie Pardubického kraje o vypořádání námitek proti vykázání, tj. ode dne 10. 1. 2013, kdy je stěžovatel osobně převzal, a nikoli až od doručení vzpomínaného přípisu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 22. 1. 2013. Stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 26. 3. 2013, přičemž dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula již dnem 11. 3. 2013. Na závěr je třeba podotknout, že i kdyby se lhůta k podání ústavní stížnosti odvíjela od doručení onoho přípisu státní zástupkyně, byla by ústavní stížnost beztak opožděná, poněvadž zákon o Ústavním soudu v té době již (s účinností od 1. 1. 2013) stanovil dvouměsíční lhůtu, a nikoli lhůtu šedesátidenní (čl. III bod 14 zákona č. 404/2012 Sb.), kdy tato změna má přirozeně významné konsekvence co do počítání této lhůty, jak ostatně plyne z ustanovení § 57 občanského soudního řádu (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1027/13 ze dne 8. 7. 2013), které je třeba v řízení před Ústavním soudem subsidiárně aplikovat (§ 63 zákona o Ústavním soudu). Markantním se pak tento rozdíl může jevit zejména v případě, kdy lhůta k podání stížnosti přesahuje měsíc únor (popř. končí uplynutím jeho posledního dne), který v nepřestupném roce má jen 28 dní; to byl i případ roku 2013 a stěžovatele, který zřejmě stále ještě uvažoval pod vlivem předchozí právní úpravy. Nicméně ani toto "ořezání" lhůty nelze chápat jako ústavně nepřijatelnou "komparativní nevýhodu", zkracující právo "únorových" stěžovatelů na úkor "neúnorových" na přístup k Ústavnímu soudu. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj