Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. A., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem [adresa] proti výroku II. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2021 č. j. 4 As 56/2021-32, spojené s návrhem na zrušení § 60 odst. 3 věta první zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody za nesprávný úřední postup zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Svou ústavní stížnost spojuje s návrhem na zrušení § 60 odst. 3 věta první zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní, ve znění pozdějších předpisů.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost Policie České republiky proti usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.).
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ke kasační stížnosti žalované podal vyjádření, ve kterém upozornil na nepřípustnost kasační stížnosti, nejednalo se tak o formální vyjádření, které by nebylo účelné. Svou účast v řízení stěžovatel nemohl nijak ovlivnit a musel vynaložit náklady na právního zástupce, přesto mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, že je penalizován za nesprávný postup orgánu veřejné moci v řízení před Nejvyšším správním soudem.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť, byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Na druhé straně je třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
8. V posuzované věci Ústavní soud extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolnou interpretaci či aplikaci zákona ze strany Nejvyššího správního soudu neshledal; jeho závěry stran nákladů řízení považuje Ústavní soud za udržitelné.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení § 60 odst. 3 věta první správního řádu soudního, který byl s ústavní stížností spojen, představuje návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2021
Ludvík David, v. r. předseda senátu