II. ÚS 1061/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 11. 2. 2025 č. j. 78 EXE 6105/2020-235 zamítl návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 78 EXE 6105/2020 pověřeným soudním exekutorem Mgr. M. S., Exekutorský úřad Praha 9, pro vyklizení v tomto usnesení specifikované bytové jednotky v k. ú. [k.ú.] a pro vymožení částek ve výši 74 144,50 Kč s příslušenstvím a 4 356 Kč, a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako oprávněnému náklady řízení.

3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 6. 2025 č. j. 13 Co 150/2025-246 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno.

4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako vadné odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání pouze z formálních důvodů. Stěžovatel připouští, že jeho dovolání je obsáhlé a že u každé jednotlivé otázky není explicitně uvedeno, zda ji stěžovatel považuje za dosud neřešenou, nebo řešenou v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu jiným způsobem. Avšak tento nedostatek lze překlenout výkladem tak, že z obsahu dovolání jako celku je naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. seznatelné. Stěžovatel v dovolání poukazoval na to, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí při posuzování otázky (procesního) práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Argumentace Nejvyššího soudu je výrazem přepjatého formalismu a neodpovídá povinnosti obecných soudů posuzovat úkony především podle jejich obsahu v souladu s § 41 odst. 2 o. s. ř. Přitom sám Nejvyšší soud dlouhodobě uvádí, že pro posouzení úkonů účastníků je rozhodující jejich obsah, nikoliv formální označení, a to i v případě dovolání a vymezení podmínek jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2071/20 (N 66/105 SbNU 209) vyložil, že není nezbytné, aby v dovolání byla ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu specifikována uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí. Podle judikatury Ústavního soudu dokonce není nezbytné v dovolání výslovně formulovat ani to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ale je postačující, pokud z něj tato informace fakticky vyplývá [srov. nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251)]. Ústavní soud k výkladu obsahu dovolání Nejvyšším soudem rovněž uvedl, že úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval či domýšlel některé jeho náležitosti. Při posuzování jeho obsahu však nesmí postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně, je-li ze znění dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání měl být v případě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu splněn [srov. nález ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 980/17 (N 97/85 SbNU 619)]. V případě, který je typově podobný předmětné věci, Ústavní soud k problematice posuzování obsahu dovolání a tzv. přepjatému formalismu vysvětlil, že povinností obecných soudů při posuzování zákonných náležitostí podání je vycházet z jejich (celého) obsahu [srov. nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20 (N 129/100 SbNU 410)].

6. Z ustálené judikatury se tedy podává, že je dostačující, vyplývá-li splnění předpokladů dovolání fakticky z jeho textu, a není nezbytné, aby toto bylo explicitně označeno. Postupuje-li dovolací soud formalisticky a dovolání odmítne pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti, ačkoliv tyto vady ve skutečnosti nemělo, poruší tím právo dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dovozuje, že právě k této situaci došlo v předmětné věci, kdy Nejvyšší soud nehodnotil jeho dovolání z hlediska jeho obsahu (byť se to bez bližšího rozboru tvrdí v odůvodnění usnesení), ačkoliv z něj je splnění předpokladů dovolání s ohledem na výše uvedený výklad jednoznačně patrné. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení odchýlil od své vlastní ustálené judikatury, jakož i judikatury Ústavního soudu, přičemž současně zasáhl do stěžovatelových ústavně zaručených práv, a to zejména jeho práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

7. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud se účelově odmítl zabývat závěrem trestního dovolacího senátu, že stěžovatel není povinen se z bytu vystěhovat, a to až do zajištění odpovídající bytové náhrady, a tedy na podkladě § 712, § 712a a § 714 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, mu svědčí tzv. právo bydlení. Současně Nejvyšší soud přehlédl, že soudci soudů nižších stupňů jsou vlastníky jednotek (bytů), u kterých na ně nezákonně "přešel" nájem před jejich privatizací a jsou tak vyloučeni z rozhodování věci. Závěr Nejvyššího soudu, že dovolání mělo vadu, je nesprávný, a s ohledem na to, že v jeho důsledku došlo k odmítnutí dovolání, vedl rovněž k odepření přístupu stěžovatele k Nejvyššímu soudu i Ústavnímu soudu. Stěžovatel dále uvádí, že přitom není vyloučeno, že výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

9. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 [(ST 42/79 SbNU 637, č. 90/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] Ústavní soud vyslovil, že je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem. Ústavní soud však při své úřední činnosti zjistil, že stěžovateli byl výkon advokacie pozastaven a advokátní činnost tedy v současné době nevykonává.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem" [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)]. Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.

12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).

13. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).

14. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel dále tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - musí konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 237 o. s. ř.).

15. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.), nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)].

16. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat; přitom je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, neboť jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., pak může přihlédnout tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).

17. V nyní posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání stěžovatele nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel vymezil přípustnost dovolání následovně: "Napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam proto, že byly řešeny právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně." Tímto způsobem však přípustnost dovolání být založena nemůže, neboť stěžovatel se ani nepokusil formulovat jakoukoliv otázku, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat. Nejvyšší soud současně v napadeném usnesení přiléhavě vysvětlil, že tvrzení o zásadním právním významu dovoláním napadeného usnesení je z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání právně bezvýznamné. Stěžovatel patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není již od 1. 1. 2013 budována na kritériu "zásadní právní významnosti" napadeného rozhodnutí.

18. Z vyžádaného spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. důvod dovolání, přičemž tyto náležitosti nelze dovodit ani z obsahu dovolání, když stěžovatel v dovolání pouze odcitoval § 237 o. s. ř. Ústavní soud se proto ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu o vadnosti stěžovatelova dovolání, neboť Nejvyšší soud dovolání stěžovatele řádně posoudil a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě vysvětlil, proč shledal dovolání stěžovatele vadným. Důvody, pro které dovolání odmítl, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje. Závěrům Nejvyššího soudu obsaženým v napadeném rozhodnutí proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

19. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel v posuzované věci zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostál, neboť ve svém dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. důvod dovolání (§ 241a odst. 2 a 3). Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

20. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 se rovněž uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

21. Protože stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, resp. důvod dovolání, nemohl se Nejvyšší jeho dovoláním věcně zabývat. Stěžovatel tak nesplnil svoji povinnost domáhat se svého práva stanoveným postupem, čímž způsobil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto.

22. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech Nejvyššího soudu nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.

23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu