Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Ing. Markem Luhanem, advokátem, se sídlem v [adresa] směřující proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti, č. j. 207/2008-OD-SPZ, ze dne 15. dubna 2008, za účasti Ministerstva spravedlnosti, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. dubna 2008, jejíž vady byly na výzvu Ústavní soudu odstraněny podáním z 25. července 2008, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byl odložen jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Má za to, že postupem orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ačkoliv je stěžovateli známa dosavadní judikatura Ústavního soudu v podobných věcech má za to, že pokud stížnost pro porušení zákona je procesním prostředkem podle trestního řádu, je za použití jistého rozšiřujícího výkladu tedy procesním prostředkem sui generis i podnět k jejímu podání. Ministr spravedlnosti o tom, zda k jejímu podání přistoupí, rozhoduje právě na základě podnětu od obviněného. Porušení svého práva spatřuje stěžovatel v tom, že v původním řízení u obecných soudů nebyly dostatečně respektovány zásady dokazování, neboť zejména škoda byla vyčíslena bez znaleckého posudku, přestože systém účetnictví družstva byl velmi komplikovaný. Dále namítá, že v jeho věci rozhodoval jako přísedící pan R. M., u kterého byly dány důvody vyloučení, neboť je členem poškozeného, kterým je MÍR, stavební bytové družstvo. Konečně má za to, že se Ministerstvo spravedlnosti pochybeními obecných soudů zabývalo nedostatečně, v důsledku čehož nedošlo k podání stížnosti pro porušení zákona.
3. Předně je třeba uvést, že v rámci podané ústavní stížnosti není možné zkoumat jiná rozhodnutí ani řízení, která k nim vedla. Z toho důvodu se Ústavní soud nemůže vůbec zabývat otázkou obsazení obecného soudu, který rozhodoval o vině a trestu, ani otázkou jím prováděného procesu dokazování. Obě tyto otázky je totiž možné řešit pouze v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o vině a trestu, o což však v ústavní stížnosti nejde.
4. Pokud pak stěžovatel zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že ministr spravedlnosti nepodal v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona, je nutno zopakovat ustálený náhled Ústavního soudu, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, když nelze přehlédnout povahu této mimořádnosti (k tomu srov. sp. zn. I. ÚS 9/94 U 11/2 SbNU 219, a sp. zn. III. ÚS 124/93 U 4/2 SbNU 203), a zejména to, že samotnou stížností pro porušení zákona (tj. ať již je či není podána) ústavně zaručená základní práva jedince dotčena býti nemohou. Nejde totiž o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující dle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech zahájit za podmínek uvedených v § 266 a násl. trestního řádu soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí. Podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není tudíž opravným prostředkem. Z hlediska trestního práva procesního je možno ho považovat toliko za informaci subjektu, oprávněnému k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky.
5. Posuzováno těmito hledisky neobstojí proto vývody stěžovatele v ústavní stížnosti, dle nichž úvaha ministra spravedlnosti, zda podanému podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona vyhoví či nikoli, má za následek porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Pravomoc ministra spravedlnosti, svěřená mu bez jakýchkoli omezujících podmínek zákonem, svědčí totiž toliko a výlučně jemu.
6. Z takto rozvedených důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, neboť zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z vyložených důvodů, tak z ustálené praxe Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008 Jiří Nykodým předseda senátu