II. ÚS 1114/20

Odůvodnění

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 4. 2020, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Táboře ponechán ve vazbě podle § 72 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu a současně byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby. Proti tomuto usnesení podal stížnost, kterou odůvodnil prostřednictvím své obhájkyně dne 13. 2. 2020. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byla tato stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že nebyl přítomen u zasedání Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 19. 2. 2020, kde soud projednal jeho stížnost proti usnesení soudu prvního stupně v neveřejném zasedání, ač o svoji přítomnost u zasedání soudu výslovně požádal, a to z důvodu, že u jednání před soudem prvního stupně nebyl po zdravotní stránce zcela v pořádku. Stížnostní soud odůvodnil projednání stížnosti v neveřejném zasedání tím, že stěžovatel byl k vazbě v posledních šesti týdnech slyšen a současně neuvedl ve stížnosti žádné nové a podstatné okolnosti pro rozhodnutí o vazbě. Dále stěžovatel namítá, že vazební důvod dle § 67 písm. c) trestního řádu je nedůvodný. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud by dostatečně vylíčil své důvody ve vztahu k nedůvodnosti jeho vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu, mohly by soudy svoje stanovisko přehodnotit. Z toho důvodu trval na své osobní účasti při zasedání stížnostního soudu.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné i právo na osobní slyšení obviněného při rozhodování o vazbě, které již Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát vyložil [srov. např. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (N 41/32 SbNU 397), nález ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13 (N 5/72 SbNU 69) nebo nález ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1447/17 (N 136/86 SbNU 293) a další]. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že osobní slyšení osoby, o zbavení její osobní svobody je rozhodováno, je základní institucionální zárukou spravedlnosti řízení a ztělesňuje soudní kontrolu zásahů do základních práv ze strany exekutivy v demokratickém právním státě. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3326/13 Ústavní soud konstatoval, že právo na osobní slyšení (respektive projednání věci v přítomnosti účastníka řízení) i ve vazebním řízení je zaručeno čl. 38 odst. 2 Listiny. Účelem realizace tohoto práva není primárně získání dalšího důkazu ve vazebním řízení, nýbrž je zde zdůrazňován účel zjištění názoru obviněného na věc, v souvislosti s čímž dochází k naplnění dalších procesních zásad do vazebního řízení, a to zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní.

6. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se osobního slyšení v rámci vazebního řízení vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), jehož výklad čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který zaručuje každému, kdo byl zbaven svobody, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody, se promítl jak do judikatury Ústavního soudu, tak do právní úpravy vazebního rozhodování obsažené v trestním řádu [srov. nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.)]. ESLP ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že "řízení podle článku 5 odst. 4 sice nemusí vždy poskytovat stejné záruky, jaké stanoví čl. 6 Úmluvy pro občanskoprávní a trestní řízení, nicméně je třeba, aby mělo charakter soudního řízení a poskytovalo záruky uzpůsobené danému typu zbavení svobody. Zejména řízení o prostředku nápravy proti rozhodnutí o vazbě musí být kontradiktorní a zaručovat rovnost zbraní mezi účastníky řízení, tj. mezi státním zástupcem a zadrženým" (srov. např. nedávný rozsudek ze dne 22. 10. 2019 ve věci Venet proti Belgii, stížnost č. 27703/16). Dále ESLP opakovaně konstatoval, že čl. 5 odst. 4 Úmluvy sice nezaručuje právo na odvolání proti rozhodnutím o vazbě, ale pokud vnitrostátní právo odvolání připouští, musí být rozhodování odvolacího orgánu taktéž v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy (rozsudek ze dne 10. 10. 2000 ve věci Graužinis proti Litvě, stížnost č. 37975/97). Stejné záruky se pak musí vázat jak k řízením o prodloužení vazby, tak k řízením, v nichž se posuzují žádosti o propuštění stěžovatelů, pakliže nastolují otázku zákonnosti vazby (rozsudek ze dne ze dne 4. 12. 2008 ve věci Husák proti České republice, stížnost č. 19970/04).

7. ESLP však také již opakovaně konstatoval, že čl. 5 odst. 4 Úmluvy nevyžaduje, aby byl obviněný slyšen v souvislosti s každým rozhodováním o vazbě; neslyšení obviněného v rámci rozhodování o prostředku nápravy (tj. v rámci rozhodování o stížnosti ve vazebním řízení) bude v souladu s Úmluvou, zejména pokud se obviněný mohl účastnit jednání soudu prvního stupně, pokud bylo rozhodnutí učiněno v intervalu několika málo týdnů od posledního slyšení obviněného a pokud měl obviněný možnost kdykoli podat novou žádost o propuštění, o které by bylo rozhodnuto za současného slyšení obviněného soudem prvního stupně (srov. také rozsudek ze dne 6. 4. 2006 ve věci Rahbar-Pagard proti Bulharsku, stížnosti č. 45466/99 a č. 29903/02; a dále rozsudek ve věci Graužinis proti Litvě).

8. V dané věci se stěžovatel účastnil veřejného zasedání u soudu prvního stupně, které se konalo dne 27. 1. 2020, a to prostřednictvím videokonference. Jak vyplývá z usnesení tohoto soudu, stěžovatel po zákonném poučení odmítl vypovídat. Neveřejné zasedání k projednání jeho stížnosti se konalo dne 19. 2. 2020, tedy za tři týdny. Je tak zřejmé, že v případě stěžovatele oba soudy postupovaly v souladu jak se zákonnými ustanoveními, tak i s judikaturou Ústavního soudu.

9. Je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak a do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. S ohledem na shora uvedené a na to, že k samotným důvodům vazby stěžovatel žádné konkrétní námitky nepředkládá, lze uzavřít, že postup obecných soudů není v rozporu ani s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a nezkracuje stěžovatele v jeho tvrzených zaručených právech.

10. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2020

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu