II. ÚS 1147/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a argumentace v ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

2. Z napadených rozhodnutí, jakož i ústavní stížnosti plynou následující skutečnosti. Dne 17. 5. 2023 vydal Městský soud v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 49 T 11/2022 rozsudek, kterým uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 2, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit způsobem popsaným v bodech I. a II. výroku o vině a odsoudil jej podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku ve spojení s § 58 odst. 2 písm. b) a § 43 odst. 1 trestního zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Městský soud v Praze také uložil stěžovateli podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu povinnost nahradit způsobenou škodu.

3. Státní zástupkyně následně podala do výroku o trestu odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu v celém výroku o uloženém trestu zrušil a ve věci rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, přičemž pro výkon tohoto trestu stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Praze dále stěžovateli podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu pěti let.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Stěžovatel se ve své podstatě domáhal toho, aby mu při aplikaci § 58 trestního zákoníku byl uložen mírnější trest. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zcela ojediněle považuje nepřistoupení k mimořádnému snížení trestu za dovolací důvod. To však není případ stěžovatele. Se zohledněním judikatury Ústavního soudu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani prohlášení viny stěžovatele nemá vliv na správnost závěru vrchního soudu. Jde totiž stále o možnost snížení trestu, nikoliv (právní) nárok stěžovatele na přistoupení k této možnosti.

5. Argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti lze stručně shrnout tak, že se vrchní soud dopustil extrémního navýšení trestu oproti trestu uloženému městským soudem v prvním stupni. Vrchní soud se rovněž dopustil nepřezkoumatelného odklonění od aplikace institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Obecné soudy fakticky znemožnily stěžovateli domoci se nápravy cestou řádného a mimořádného opravného prostředku. Napadená rozhodnutí nezohlednila snahy stěžovatele uzavřít se státní zástupkyní dohodu o vině a trestu, ani prohlášení viny stěžovatele, které v konečném důsledku vyústilo v jeho nepodmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody. Stěžovatel byl doposud bezúhonný a vedl řádný život, přičemž svého činu upřímně lituje. Závěry nálezu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23, které se týkaly neuložení trestu odnětí svobody pod zákonnou trestní sazbu, plně dopadají na případ stěžovatele v jeho prospěch. V konečném důsledku se stěžovatel domnívá, že měl nárok na mimořádné snížení trestu odnětí svobody.

Posouzení Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Porušení práv stěžovatele - v rovině práva ústavního - se nestalo.

8. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vymezuje toliko proti výroku o trestu odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný. Institut prohlášení viny má nepochybně vliv na ukládání trestu - tak tomu bylo i v případě stěžovatele. I podle Ústavního soudu však jde stále o možnost mimořádného snížení trestu (srov. § 58 odst. 2 písm. b) trestného zákoníku). Navíc totožné námitky stěžovatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení (tedy v dovolání) a Nejvyšší soud se s nimi již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádal, a to způsobem, který odpovídá požadavkům na obsah řádného odůvodnění, který navíc nevzbuzuje žádné podezření, že trestní soudy pochybily v mezích, které vyžaduje ústavní pořádek.

9. Vrchní soud při rozhodování o trestu stěžovatele přihlédl k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem. Plně přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč na stěžovatele nemůže působit (a vést k jeho nápravě) trest kratšího trvání. Stěžovatel se dopustil velmi závažné majetkové trestné činnosti, kterou páchal po relativně delší dobu mnohočetnými útoky, které podle způsobu provedení byly dopředu promyšlené a podkladově dobře připravené. Stěžovateli vrchní soud osvětlil, že institut prohlášení viny nemůže působit jako pouhá cesta k mírnějšímu potrestání. Vrchní soud vyslovil, že s ohledem na prohlášení viny ke stěžovateli přistupoval z hlediska ukládání trestu a jeho konkrétní délky mírněji, než k ostatním obviněným, kteří způsobili obdobnou škodu, avšak svou vinu popírají. Stěžovateli vyměřil trest hluboko v dolní polovině zákonné trestní sazby. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že vrchní soud postupoval při ukládání trestu odnětí svobody v souladu s požadavky ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu.

10. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrné, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval stěžovatelem přednesenými otázkami k institutu mimořádného snížení trestu (tedy zda postupem vrchního soudu nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele). Ani v tomto případě Nejvyšší soud neshledal jakékoliv pochybení a Ústavní soud nemá důvod do jeho posouzení jakkoliv zasahovat.

11. Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu a je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 nebo sp. zn. I. ÚS 631/23 ze dne 27. 6. 2023; dále i usnesení sp. zn. I. ÚS 2613/13 ze dne 23. 1. 2014 a sp. zn. III. ÚS 2925/14 ze dne 5. 3. 2015). O takové případy však v posuzovaném případě zjevně nejde.

12. Protože Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2024

Jan Svatoň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. V posuzované věci je napadeno v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu vydané senátem 8 Tdo, v němž zasedala a rozhodovala JUDr. M. Š., manželka soudce Ústavního soudu P. Š..

2. Soudce P. Š. v přípisu předloženém předsedovi I. senátu dne 7. 5. 2024 uvedl, že vzhledem k tomu, že by - s ohledem na jeho uvedený vztah k JUDr. M. Š. - objektivně mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předkládá spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].

4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní pak o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

5. S ohledem na poměr soudce P. Š. k uvedené soudkyni Nejvyššího soudu, která se podílela na přijetí napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelem podaném dovolání v dané věci, proto I. senát Ústavního soudu, určený podle § 9 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2024 pro rozhodnutí o vyloučení soudce II. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a rozhodl o vyloučení soudce P. Š. z projednání a rozhodování věci sp. zn. II. ÚS 1147/24.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2024

Jan Wintr, v. r. předseda senátu