Paragrafiq Asistent a předplatné spouštíme už brzy. Děkujeme všem, kdo nám s vývojem a testováním pomohli.

UsneseníOdmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)

Spisová značka

II. ÚS 116/2000

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 2000-04-19Zpravodaj: Cepl VojtěchTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2000:2.US.116.2000
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FONapadený akt: rozhodnutí soudu rozhodnutí souduPodání: 2000-02-24Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces

Osobní údaje v tomto rozhodnutí byly automaticky anonymizovány (1 místo). Najetím na značku zobrazíte podrobnost.

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti E. M., zastoupené JUDr. J. L., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 1999, č. j. 8 C 267/92-132, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, č. j. 11 Co 505/99-147, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla dne 24. 2. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 1999, č. j. 8 C 267/92-132, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, č. j. 11 Co 505/99-147. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se v řízení před obecnými soudy domáhala vydání pozemku - stavební parcely č. [parcela] v Praze 4, zapsané na listu vlastnictví č. [LV] pro katastrální území N. Okresní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. 5. 1999, č. j. 8 C 267/92-132, žalobu stěžovatelky zamítl, přičemž v tomto sporu se jednalo již o čtvrté rozhodnutí ve věci samé, kdy v předchozích třech případech Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vyhověl. Tato rozhodnutí vždy byla v odvolacím řízení následně zrušena za účelem doplnění dokazování. Na základě odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 1999, č. j. 11 Co 505/99-147, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech znalečného potvrdil, ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení a dále zamítl návrh na připuštění dovolání. Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a dále do jejího ústavně zaručeného práva na to, aby byla její věc projednána bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, č. j. 11 Co 505/99-147, byl mimo jiné zamítnut návrh stěžovatelky na připuštění dovolání. Stěžovatelka si tak svým procesním postupem, tj. podáním návrhu na připuštění dovolání, vytvořila prostor pro podání dovolání dle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolání však stěžovatelkou podáno nebylo, ačkoliv sama vyslovení přípustnosti dovolání navrhla. Z toho je třeba dovodit, že v daném případě založila stěžovatelka zmíněným postupem (nepodáním dovolání) překážku nepřípustnosti ústavní stížnosti v dané věci, když nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde ústavně právní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatelka uplatnila před obecnými soudy a kterou cíleně hodlala předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před Městským soudem v Praze vytvořila prostor.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu je v případě, pokud odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na připuštění dovolání, dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jakkoliv tedy další osud takového dovolání záleží na názoru dovolacího soudu, je nutné jej považovat za prostředek, který měla stěžovatelka k ochraně svých práv k dispozici, kterého však nevyužila (obdobně viz rozhodnutí IV. ÚS 93/98, publikované pod č. 36, svazek 10, str. 479-481, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. dubna 2000

Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu

Máte otázku k tomuto rozhodnutí?

Zeptejte se asistenta

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací