Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou, sídlem [adresa] Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2026 č. j. 24 Cdo 3114/2025-452, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2025 č. j. 62 Co 149/2025-409 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. ledna 2025 č. j. 8 C 23/2023-313, a o návrhu na odklad vykonatelnosti uvedených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a 1) JUDr. O. P., 2) obchodní společnosti Transakta a. s., sídlem [adresa] Praha 8 - Bohnice, 3) Ing. M. P., 4) J. P., 5) L. P. a 6) L. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
3. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že stěžovatelka jako žalobkyně neodpovídá za 1/2 pohledávky obchodní společnosti REPHANA REALITY, a. s., z titulu smlouvy o půjčce ze dne 14. 1. 2003 a dodatku č. 1 ze dne 31. 12. 2005 ve výši 18 113 293,44 Kč (výrok I.), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 1) až 5) [jako žalovaným 1) až 5)] náhradu nákladů řízení v částce 1 072 132,60 Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že vedlejší účastnice 6) a stěžovatelka vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 938 070,50 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II.). Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 1) až 5) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 375 559,80 Kč (výrok III.) a ve výroku IV. rozhodl, že vedlejší účastnice 6) a stěžovatelka vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné, resp. vadné, odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.).
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud uplatnil nepřiměřeně restriktivní a formalistický výklad předpokladů přípustnosti dovolání, když její dovolání odmítl na základě formálních nedostatků. Stěžovatelka v dovolání nastolila právní otázku, zda může soud rozhodnout pouze o části žalobního petitu, aniž by rozhodl o jeho celku, a zda takový postup nepředstavuje vadu řízení mající za následek nesprávné právní posouzení věci. Z obsahu dovolání bylo zřejmé, že stěžovatelka brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci, zejména proti postupu městského soudu, který rozhodl pouze o části žalobního petitu, aniž by se vypořádal s jeho celistvostí a vzájemnými souvislostmi jednotlivých uplatněných nároků, neposuzoval tedy předmět procesního nároku podle celého žalobního žádání. Nejvyšší soud v napadeném usnesení rezignoval na svoji povinnost poskytnout srozumitelné a přezkoumatelné odůvodnění, když odmítnutí dovolání opřel pouze o formální konstatování nesplnění zákonných předpokladů, aniž by se vypořádal s konkrétními dovolacími námitkami stěžovatelky. Napadené usnesení Nejvyššího soudu tak vykazuje znaky nepřezkoumatelnosti.
7. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud jednal dne 25. 6. 2025 v její nepřítomnosti, resp. v nepřítomnosti její právní zástupkyně, která soudu včas předložila návrh na odročení jednání z důvodu nemoci a doložila k tomu pracovní neschopenku. Stěžovatelce tak bylo upřeno právo na účinnou soudní ochranu, neboť o odvolání bylo jednáno v její nepřítomnosti a bez jejího souhlasu.
8. Stěžovatelka poukazuje na to, že obvodní soud a městský soud při určení nákladů řízení vyšly nesprávně z tarifní hodnoty věci, kterou navíc nesprávně určily, tj. z částky 18 113 293,44 Kč místo poloviny částky z této hodnoty, tj. z částky 9 056 646,72 Kč. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud jí uložil povinnost nahradit náklady řízení ostatním účastníkům, aniž by tento výrok odůvodnil.
9. Stěžovatelka dovozuje, že napadená rozhodnutí nesplňují požadavky na řádné a přezkoumatelné odůvodnění soudního rozhodnutí. Stěžovatelce bylo současně upřeno právo na účinnou soudní ochranu, když městský soud i Nejvyšší soud svá rozhodnutí založily primárně na vytýkaných formálních nedostatcích podání, aniž by přihlédly k jejich skutečnému obsahu a smyslu. Takový formalistický přístup je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle níž je povinností obecných soudů posuzovat podání podle jejich obsahu, nikoli pouze podle formálního označení či dílčích vad. Pokud soudy bez dalšího odmítly opravné prostředky, aniž by se zabývaly meritorními otázkami a jádrem právní argumentace, odňaly stěžovatelce reálnou možnost domoci se ochrany svých práv. Takový postup představuje nepřiměřené omezení přístupu k soudu ve smyslu čl. 36 Listiny a porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i porušení čl. 4 Ústavy.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v předmětné věci splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že tomu tak není.
11. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
12. V souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
14. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že občanský soudní řád v § 229 a následujících ustanoveních upravuje jako opravný procesní prostředek žalobu pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo.
15. Podle § 229 odst. 3 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Právě takové námitky stěžovatelka uplatnila v podané ústavní stížnosti, když namítá, že městský soud rozhodl pouze o části žalobního petitu a dále, že městský soud jednal v nepřítomnosti stěžovatelky, resp. i její právní zástupkyně. Stěžovatelka namítá, že vadným postupem obecných soudů jí byla odňata možnost jednat před soudem a bránit svá práva.
16. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v předmětné věci podala proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu žalobu pro zmatečnost z důvodů uvedených v § 229 odst. 1 písm. g), odst. 3 o. s. ř., o které dosud nebylo rozhodnuto. Podle Ústavního soudu jde přitom o procesní prostředek, který stěžovatelka má v daném případě k ochraně svých práv k dispozici [srov. obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839, č. 79/2009 Sb.)].
17. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že usnesením městského soudu ze dne 4. 9. 2025 č. j. 62 Co 149/2025-21 (č. l. 478 soudního spisu) bylo řízení o stěžovatelkou podané žalobě pro zmatečnost v části, ve které byl napaden rozsudek obvodního soudu, a dále v části, ve které byl napaden rozsudek městského soudu z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., vyloučeno k samostatnému řízení. Ústavní soud dále zjistil, že usnesením obvodního soudu ze dne 4. 6. 2026 č. j. 8 C 23/2023-561 bylo řízení o žalobě pro zmatečnost proti rozsudku obvodního soudu a proti rozsudku městského soudu z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. přerušeno do doby pravomocného skončení řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1160/26 (č. l. 561 soudního spisu).
18. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude u městského soudu, resp. u obvodního soudu (viz č. l. 516 soudního spisu), probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatelka možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a teprve po jeho skončení bude moci znovu podat ústavní stížnost. Stěžovatelka tak doposud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímal jejich rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná a tedy nepřípustná.
19. Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože nebude-li s výsledkem zmatečnostního řízení, které bude před obecnými soudy následovat, spokojena, bude mít po jeho skončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky následujícího řízení před obecnými soudy.
20. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je za dané procesní situace podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
22. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, ale výrok zařadil do tohoto usnesení, když o podané ústavní stížnosti rozhodl krátce po jejím obdržení a po doručení vyžádaného soudního spisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2026
Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj