II. ÚS 1203/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka dříve vykonávala službu na českém velvyslanectví v Maroku. Státní tajemník v Ministerstvu zahraničních věcí jako služební orgán rozhodnutím ze dne 9. 12. 2019 převedl stěžovatelku ze služebního místa zpět do České republiky a zařadil ji na překlenovací místo. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí neodvolala, a proto nabylo právní moci. V únoru 2022 stěžovatelka podala návrh na obnovu řízení. Ani proti zamítnutí této žádosti se nebránila. V prosinci 2022 navrhla další obnovu řízení. Snažila se prokázat, že převedení na překlenovací místo bylo odvetným opatřením za její upozornění na korupci při udělování víz na velvyslanectví. I tento návrh služební orgán zamítl, a to napadeným rozhodnutím, které v odvolacím řízení v záhlaví napadeným rozhodnutím potvrdil nejvyšší státní tajemník. Žalobu stěžovatelky zamítl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl také kasační stížnost stěžovatelky.

3. Správní soudy potvrdily, že důkazy stěžovatelka povětšinou uplatnila po uplynutí lhůt podle § 100 odst. 2 správního řádu. Nepřípustná byla zpráva o činnosti pana Badraoui a mediální skupiny Al-Molahidon. Stěžovatelka tvrdila, že tuto zprávu objevila při vybalování karga svých osobních věcí z velvyslanectví. Podle Nejvyššího správního soudu ovšem o aktivitách uvedené osoby věděla již v roce 2019, což sama tvrdila v odvolacím řízení. Obdobně nepřípustné byly i "nahrávky královského paláce", fotografie a reportáž J. K. z roku 2020. V reportáži stěžovatelka vystupuje a odkazovala na ni již v podání v roce 2021. Obdobně již dříve odkazovala na "nahrávky královského paláce". Fotografie a nahrávky rovněž předkládala již při dřívějším návrhu na obnovu řízení. K obnově řízení dále nemohou vést dvě nahrávky českých občanů, protože z nich nevyplývá nic konkrétně spjatého s osobou stěžovatelky a jejím působením v Maroku. O skutečnostech stran obchodování s vízy musela mít stěžovatelka již dříve obecné povědomí. Přípustné nemohou být ani přepisy WhatsAppové konverzace s panem Bahaddou, protože ta se odehrávala až v roce 2022. Neexistovala tedy v době původního řízení [a contrario § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu].

4. Správní soudy konečně neprovedly některé stěžovatelkou navrhované listinné důkazy, protože se nacházejí ve spise a spisem se nedokazuje. Navrhované svědecké výpovědi nebylo třeba provést, protože v nynější věci nešlo o to, zda se na velvyslanectví v Maroku obchodovalo s vízy. Svědecké výpovědi nadto také byly opožděné. Svědecké výpovědi pana Prelovška k předání zprávy a fotografií v roce 2022, pana Čiháka k vybalování karga stěžovatelky 2022 a pana Geddoura k balení karga osobních věcí také nemohly nijak zvrátit závěr, že stěžovatelka musela o shora uvedených skutečnostech vědět dříve. Stěžovatelka musela mít povědomí o nestandardním postupu při vydávání víz a o charakteru svého odvolání jako odvetného opatření již dříve, ať už v době původního řízení, odvysílání reportáže J. K. či nejpozději v době podání žaloby ve věci svého zařazení mimo službu v roce 2021.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy a správní orgány nesprávně posoudily důkazní návrhy jako nepřípustné podle § 100 odst. odst. 1 písm. a) a odst. 2 správního řádu a dopustily se tzv. opomenutí důkazů. Správní soudy měly provést výslech pana Čiháka, protože ten by potvrdil, že nalezl zprávu o aktivitách pana Badraoui ve věcech stěžovatelky. P. P. by potvrdil, v jakém zdravotním stavu a za jakých okolností stěžovatelka odjížděla z Maroka a že uvedená zpráva byla založena v knize v jejích věcech. Obdobné by potvrdil pan Czerný. Je důležité, že šlo o šifrovaný dokument. Není možné, aby o něm stěžovatelka věděla dříve, nebyla totiž vedená v seznamu osob seznámených s tímto dokumentem. K "nahrávkám královského paláce", souvisejícím fotografiím a reportáži J. K. stěžovatelka tvrdí, že ani o těchto důkazech neměla povědomí dříve. Reportáž probíhala bez jejího vědomí, podílel se na ní P. P.. Spis neobsahuje jedinou zmínku o fotografiích předložených až nyní. Neobstojí proto závěr, že stěžovatelka o nich měla vědět již dříve. Některé nahrávky správní soudy zaměňují. Zásadní jsou nahrávky, kde pan Bahaddou hovoří o svých obchodních aktivitách a o jejich propojení s vízy. Tyto nahrávky stěžovatelka obdržela až v říjnu 2022 a soudu je předložila v zákonné lhůtě.

6. Neobstojí ani závěr, že nelze přihlížet k WhatsAppové komunikaci s panem Bahaddou, protože vznikla až po vydání původního rozhodnutí. Obsah zpráv se vztahuje k době původního řízení. Prokazované skutečnosti tedy existovaly již tehdy, ale stěžovatelka o nich nemohla vědět, ani je nemohla uplatnit. Je k nim třeba přihlédnout podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2020 č. j. 7 As 287/2019-166. Podle něj je totiž nutné pojem "dříve neznámá skutečnost" vykládat v objektivním smyslu. K těmto důkazům měly soudy přihlížet také v rámci jejich ústavní povinnosti hledat spravedlivé řešení každé věci. Nahrávka dvou českých občanů z roku 2019 pak má dokazovat, že docházelo k obchodování s vízy, což ukazuje původní závěry služebního orgánu jako nepravdivé.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto zásadně věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad.

9. Nynější věc se týká hodnocení přípustnosti obnovy řízení podle § 100 odst. 1 a 2 správního řádu. Správní soudy reagovaly na všechny důkazní návrhy stěžovatelky směřující k obnově řízení věcně a konkrétně. Pro Ústavní soud je rozhodné, že z napadených rozhodnutí je patrné, z jakých konkrétních důvodů byly jednotlivé důkazní návrhy a skutečnosti nepřípustné k povolení obnovy řízení, ať už šlo o návrhy opožděné nebo jinak podle zákona nezpůsobilé k obnově řízení. Za rozhodující argument lze označit, že stěžovatelka se vesměs snažila nově prokázat korupci při vydávání víz. Podle správních soudů je ovšem z dosavadních vyjádření patrné, že stěžovatelka o těchto okolnostech musela vědět již dříve. To odpovídá ustálenému chápání institutu obnovy řízení podle správního řádu, jak je správní soudy v napadených rozhodnutích s odkazem na ustálenou soudní rozhodovací praxi vyložily.

10. Konkrétněji Ústavní soud zdůrazňuje, že správní soudy podrobně zdůvodnily, proč nebylo třeba provádět navrhované svědecké výpovědi. Ty měly i podle stěžovatelky směřovat především k prokázání, že se při vybalování objevila listina, zpráva o činnosti pana Badraoui. Již správní soudy ovšem uvedly, že prokázání této skutečnosti by nijak nezpochybnilo závěr, že stěžovatelka musela být s tím, co má tato listina prokazovat, obeznámena již dříve. Se vším, co se týká aktivit pana Badraoui, pana Bahaddou a tvrzeného obchodování s vízy, se správní soudy vypořádaly tak, že o těchto aktivitách stěžovatelka již také musela vědět, což sama tvrdila v odvolacím řízení a bylo to zřejmé také z dříve odvysílané reportáže J. K. a dalších vyjádření stěžovatelky, včetně předchozího návrhu na obnovu řízení. Závěry správních soudů jsou podrobné, výstižné a stěžovatelka vůči nim nepředkládá žádný náležitě odůvodněný argument, který by zpochybňoval jejich racionální základ. Správní soudy uvedly konkrétní okolnosti, z nichž dovodily předchozí vědomost stěžovatelky o údajných podezřelých aktivitách na velvyslanectví a okolnostech jejího převedení ze služebního místa zpět do České republiky. Na odůvodnění napadených rozhodnutí proto lze v podrobnostech odkázat.

11. Neopodstatněná je také argumentace stěžovatelky k WhatsAppové komunikaci s panem Bahaddou. Může být sice pravdou, že se jimi prokazované skutečnosti týkají doby před vydáním původního rozhodnutí, ovšem to nadále nic nemění na tom, že nemůže jít o "dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení". Stěžovatelkou citovaná pasáž rozsudku sp. zn. 7 As 287/2019 nijak nemodifikuje podmínku vyplývající z § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, že dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy musí pro povolení obnovy řízení existovat v době původního řízení (viz také JEMELKA, L. a spol., Správní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 722). Ústavní soud proto považuje napadená rozhodnutí za řádně odůvodněná, a to jak co do argumentace k nepřípustnosti stěžovatelkou tvrzených skutečností a důkazů podle § 100 odst. 1 a 2 správního řádu, jakož i k důvodům, proč v soudním řízení správním stěžovatelkou navrhované důkazy nebyly provedeny. Napadená rozhodnutí představují projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

12. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím správních soudů a správních orgánů, kterými bylo rozhodováno ve věci návrhu stěžovatelky na obnovu řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Podle rozvrhu práce byla věc zapsána k rozhodnutí II. senátu, jehož členem je soudce Martin Smolek.

2. Soudce Martin Smolek ve vztahu k projednávané věci uvedl, že předmětem původního řízení byl výkon funkce stěžovatelky coby konzulky zastupitelského úřadu České republiky v Rabatu. V době působení stěžovatelky v této funkci byl soudce zpravodaj ve funkci náměstka, resp. vrchního ředitele pro řízení sekce právní a konzulární Ministerstva zahraničních věcí. Z této pozice nominoval osobu z dotčené sekce do skupiny k provedení inspekční cesty zmiňované v ústavní stížnosti za účelem prošetření konzulární (vízové) činnosti konzulárního úseku výše uvedeného zastupitelského úřadu. Vzhledem k tomuto se soudce zpravodaj cítí podjatým ve smyslu § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 citovaného zákona je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v těchto ustanoveních představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní pak o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít až tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k projednávané věci, účastníkům či jejich zástupcům dosahuje takové intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.

5. Podmínka § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zakládá vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci nikoli pouze pro jeho skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže "lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti". Nejde totiž pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo hodnocení osobního vztahu k věci a k účastním řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti věci - lze mít za to, že by soudce podjatý být mohl (nález ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94).

6. I. senát určený rozvrhem práce pro rozhodování o vyloučení člena II. senátu po provedení řízení podle § 38 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu shledal, že by - s ohledem na zjištěné skutečnosti - mohly vzniknout oprávněné pochybnosti o nepodjatosti soudce Martina Smolka ve vztahu k projednávané věci stěžovatele, a to se zřetelem k § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

7. Soudce Martin Smolek nebyl přímo činný ani se nepodílel na rozhodnutích, jejichž zrušení Ústavním soudem se stěžovatelka domáhá. Nepodílel se ani na rozhodnutích předcházejících nyní projednávané věci. Ale ve své tehdejší funkci vrchního ředitele pro řízení sekce právní a konzulární Ministerstva zahraničních věcí učinil úkon, který se přímo týkala stěžovatelky i správního řízení, které následovalo. Tyto úvahy proto II. senát vedly k závěru o možné pochybnosti o nepodjatosti soudce Martina Smolka. Proto byl soudce Martin Smolek z projednávaní a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1203/26 vyloučen (§ 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu