Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. Č., zastoupené Mgr. Markem Konečným, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016, č. j. KSPH 42 INS 21769/2013, 2 VSPH 1045/2015-A-158, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, č. j. 29 NSČR 220/2016-A-177, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 21. 4. 2017, u níž byly k výzvě Ústavního soudu odstraňovány její vady, namítá porušení práva na projednání její věci veřejně, bez zbytečných průtahů, v její přítomnosti, a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušeno bylo prý rovněž vlastnické právo podle čl. 11 Listiny.
2. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že návrh navrhovatele Matco, s. r. o. považuje za šikanózní a jeho pohledávku od počátku zpochybňuje. Dále tvrdí, že řízení u Krajského soudu v Praze bylo zatíženo vadou spočívající v tom, že z provedených důkazů nevyvodil konkrétní závěry ohledně skutkových okolností vzniku závazků stěžovatelky a nemohl tak správně dovodit, zda jsou pohledávky věřitelů osvědčené, splatné a že je stěžovatelka s jejich plněním v prodlení více než 3 měsíce.
3. Ústavní soud předně konstatuje, že poslední verze ústavní stížnosti, sepsaná právním zástupcem stěžovatelky, svým petitem vůbec nenapadá v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu. Protože však toto usnesení označila samotná stěžovatelka ve svém dřívějším podání, má Ústavní soud za to, že usiluje o jeho zrušení, a takto se jím také zabýval.
4. Z obsahu toho usnesení, které představuje rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ustanovení § 72 a § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se podává, že Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako vadné z důvodu, že bylo podáno jako blanketní a nebylo v propadné lhůtě podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. doplněno.
5. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně.
6. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení § 72 odst. 4 téhož zákona). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze, byly-li před jejím podáním marně vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Je přitom zřejmé, že vyčerpáním všech procesních prostředků, jimiž stěžovatelka disponuje, se nerozumí jejich prosté podání (formální aspekt), nýbrž uplatnění v takové podobě, aby se jimi příslušný soud mohl věcně zabývat (materiální aspekt). Nedávalo by totiž žádný rozumný smysl, pokud by např. podáním blanketního či opožděného dovolání, případně dovolání nesplňujícího další podmínky řízení (nezaplacený soudní poplatek, nezastoupení advokátem apod.) bylo možno vytvořit podmínky pro věcnou projednatelnost ústavní stížnosti.
7. Pokud tedy v nyní projednávané věci byla stěžovatelka v záhlaví označeným usnesením Vrchního soudu v Praze poučena o tom, že toto usnesení může napadnout dovoláním a bylo jí současně sděleno, za jakých podmínek je dovolání přípustné, bylo na ní samotné, aby tohoto procesního prostředku řádně využila. To však neučinila (viz shora zmíněný materiální aspekt subsidiarity) a za této procesní situace je proto ta část ústavní stížnosti, která brojí proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze, nepřípustná.
8. Konečně pokud stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu, konstatuje Ústavní soud, že se k němu stěžovatelka vůbec nevyjadřuje a neuvádí tedy jediný důvod či argument, pro který by toto usnesení mělo být jako protiústavní zrušeno. Protože úkolem Ústavního soudu není z vlastní aktivity takovou argumentaci za stěžovatelku (povinně zastoupenou advokátem) domýšlet, je ústavní stížnost v části brojící proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
9. Ze shora předestřených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro opožděnost, zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu