Odůvodnění
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 7.5. 1996, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 24.5.1995, čj. 10 Co 99/95-60, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech proti odpůrcům 1) PBH., a 2) Městu Ž., o uzavření dohody o vydání nemovitosti.
Rozsudek Okresního soudu v Lounech, čj. 7 C 899/92-46, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí n.Labem, čj. 10 Co 9/95-60, nabyl právní moci dne 5.6. 1995. Návrh ústavní stížnosti byl Ústavním soudem doručen 7.5. 1996, tj. za 11 měsíců od právní moci obou zmíněných rozhodnutí. 1
II.ÚS 125/96
Sám stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že svou ústavní stížnost podává po lhůtě uvedené v § 72 odst.2 zákona č. 182/1993 Sb., která činí pro podání návrhu 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Současně však upozorňuje, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji podává do 1 roku od rozhodnutí Krajského soudu.
Stěžovatel se tedy dovolává ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., které však nemá žádnou vazbu na běh lhůty podle § 72 odst. 2 cit. zákona, ale je pouze průlomem do ustanovení § 75 odst.1 cit. zákona, t. j. kdy je možno z vyjmenovaných důvodů tolerovat nevyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Zmeškání lhůty nelze v žádném případě tolerovat.
Přesto si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 7 C 899/92, ze kterého lze dovodit, že se jedná o závažnou problematiku, která by Ústavním soudem mohla být řešena, za předpokladu dodržení lhůty, což se však nestalo.
Proto soudci zpravodaji nezbylo než návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., neboť tento návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 18.8.1997