Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. R., právně zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem st., advokátem, sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2023 č. j. 7 As 242/2022-40, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že je v rozporu s jeho základními právy zaručenými čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 10. 2020 č. j. 49202/2020-MZE-11121 byla podle § 3g odst. 6 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o zemědělství"), zamítnuta námitka stěžovatele a potvrzeno mj. oznámení Státního zemědělského intervenčního fondu, regionálního odboru Olomouc, pracoviště Šumperk (dále též "SZIF") ze dne 31. 7. 2020 č. j. SZIF/2020/0506511 a č. j. SZIF/2020/0506507 o neprovedení aktualizace evidence půdy.
3. Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 28. 7. 2022 č. j. 17 A 135/2020-40 zamítl. S poukazem na prejudikaturu (rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 112/2019 a sp. zn. 11 A 113/2019 a na ně navazující rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 68/2020 a sp. zn. 7 As 69/2020) přisvědčil správním orgánům, že nebyly splněny podmínky pro provedení aktualizace v evidenci půdy. Předmětné pozemky byly ve společném jmění (bývalých) manželů, přičemž v evidenci pozemků byla zapsána jako uživatelka pouze manželka stěžovatele. Za uživatele půdního bloku přitom je třeba považovat osobu zapsanou v evidenci půdy, přičemž není rozhodující, zda fakticky půdu užívá, či nikoliv (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008 č. j. 2 As 2/2008-55). Městský soud dodal, že v daném řízení není úkolem správních orgánů řešit občanskoprávní spory mezi manžely, nýbrž jejich úkolem je posoudit, zda žadateli svědčí právní titul k užívání uvedených zemědělských pozemků. Stěžovatelem uváděný e-mail ze dne 1. 7. 2013 považoval soud (stejně jako správní orgány) pouze za návrh řešení situace stěžovatele a jeho bývalé manželky, nikoliv za souhlas s užíváním konkrétních pozemků ve společném vlastnictví manželů. Důvodnými soud neshledal ani další námitky, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též "s. ř. s."). Stěžovatel namítal, že městský soud pochybil, když se zabýval pouze tím, komu svědčí právní titul k užívání pozemků a kdo je zapsán jako uživatel v evidenci půdy. Podle stěžovatele není rozhodující právní stav věci, nýbrž skutečnost, kdo předmětné pozemky fakticky zemědělsky užívá. Správní orgány a městský soud dle stěžovatele pochybily, když se faktickým užíváním půdy vůbec nezabývaly. Další vadu viděl stěžovatel v tom, že městský soud v napadeném rozsudku odkazoval na judikaturu a nikoliv na právní úpravu. Stěžovatel nesouhlasil ani s posouzením e-mailu ze dne 1. 7. 2013. Stěžovatel dále poukazoval na nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu a rozsudku městského soudu, resp. nepřípadnost jejich argumentace. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení
5. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí plně ztotožnil s hodnocením a závěry Městského soudu v Praze, které považuje za správné a náležitě vyargumentované. To, že s nimi stěžovatel nesouhlasí a má jiný názor, podle jeho názoru samo o sobě neznamená, že je napadený rozsudek nezákonný. Nejvyšší správní soud tedy posoudil kasační námitky jako nedůvodné a kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). 6. Podrobnější rekapitulace napadeného rozhodnutí není třeba, neboť jeho obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jemu předcházejícího řízení.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel velmi podrobně rekapituluje obsah svých předchozích podání, jakož i obsah rozhodnutí správních orgánů a správních soudů. V návaznosti na to opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před správními soudy, a ve vztahu ke každé jedné z nich vysvětluje, proč se s ní Nejvyšší správní soud vypořádal nedostatečným způsobem. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti se opět týkají toho, jak má být dle stěžovatele vykládán § 3g odst. 2 zákona o zemědělství a jak měly být hodnoceny provedené důkazy. Stěžovatel si je vědom, že v obdobných dvou ústavních stížnostech neshledal Ústavní soud porušení jeho základních práv a jako zjevně neopodstatněné je odmítl. V nyní projednávané věci má však za to, že jeho základní práva porušena skutečně byla.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Ústavní soud konstatuje, že obdobnou věcí téhož stěžovatele se zabýval již v řízeních vedených pod sp. zn. II. ÚS 3413/20 a III. ÚS 3414/20. O těchto ústavních stížnostech Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné odmítl.
10. Ústavní soud připomíná, že není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy) a není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Jelikož jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před správními soudy.
11. V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší správní soud, Městský soud v Praze nebo kterýkoliv jiný z dotčených orgánů moci veřejné dopustil ústavně relevantního pochybení. Z posuzované ústavní stížnosti je naopak zřejmé, že stěžovatel zaměňuje právo na spravedlivý proces a jeho dílčí komponenty s (neexistujícím) právem na úspěch ve věci. Na rozdíl od stěžovatele považuje Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (jakož i předchozí rozhodnutí) za srozumitelné, přehledné, logické, řádně odůvodněné a nevybočující z mantinelů práva na spravedlivý proces. Toto rozhodnutí není zatížené svévolí a nelze je považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. Stěžovatelovy námitky se pohybují výlučně v rovině podústavního práva (konkrétně směřují výlučně do oblasti interpretace § 3g zákona o zemědělství) a nemají žádný ústavněprávní přesah, příp. tyto námitky směřují proti skutkovým závěrům, k nimž dospěly správní soudy.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu