Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. března 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 60 Co 123/2005, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu, neboť má zato, že postupem krajského soudu byla porušeny jeho základní práva a svobody chráněné čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, 3, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Výše citovaným rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 2. 2005, č. j. P 33/2003 - 82, tak, že výživné stanovené stěžovateli pro nezletilou dceru M. rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 4. 2002, č. j. 8 Nc 1251/2002 - 17, v částce 2. 000 Kč měsíčně se zvyšuje od 1. 1. 2005 na částku 6. 000 Kč měsíčně splatnou vždy do pátého dne v měsíci předem k rukám matky nezletilé. Dále bylo rozhodnuto, že dlužné výživné za obdobní od 1. 1. 2005 do 30. 11. 2005 v částce 44. 000 Kč je stěžovatel povinen uhradit k rukám matky nezletilé do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl v řízení odňat svému zákonnému soudci, čímž došlo k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Dále tvrdí, že odvolací soud nedostál své povinnosti uplatňovat státní moc v mezích a způsobem, který stanoví zákon, neboť meze dané zákonem o rodině pro určení výživného pro děti svým rozhodnutím překročil, a to ve stěžovatelův neprospěch. Stěžovatel je toho názoru, že obecný soud neposkytl dostatečnou ochranu jeho právům, přičemž poskytl větší ochranu právům jeho dcery, čímž došlo k porušení zásady rovnosti stran v řízení. Proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citované rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými, byť i v jiném, než dosud vedeném řízení. Ústavní stížnost stěžovatele je nepřípustná. Jedním z mimořádných opravných prostředků v rámci civilního řízení je žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Jak stěžovatel uvedl v podané ústavní stížnosti, a jak bylo také k dotazu Ústavního soudu potvrzeno Okresním soudem v Kroměříži, podal stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku odvolacího soudu žalobu pro zmatečnost (z důvodu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.). Za této situace, kdy stěžovatel využil procesního prostředku, jímž se může domáhat ochrany svých práv, nezbylo Ústavnímu soudu než posoudit ústavní stížnost při zachování principu subsidiarity v této fázi jako podanou předčasně, tedy nepřípustnou. Vzhledem k výše uvedenému a také k doktríně minimalizace zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 3. 2006 Eliška Wagnerová soudce zpravodaj