Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele FK ZNOJMO z.s., sídlem [adresa] Znojmo, zastoupeného JUDr. Hugem Hubeným, advokátem, sídlem [adresa] Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2026 sp. zn. 3 To 5/26 a usnesení Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Plzeň ze dne 15. 12. 2025 č. j. NCOZ-7616-989/TČ-2022-417301-H, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie ČR, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Podle jeho názoru jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv uvedených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie ČR, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, expozitura Plzeň, (dále jen "policie") podle § 79a odst. 1 trestního řádu rozhodla o zajištění v rozhodnutí specifikovaných nemovitých věcí. Policie následně vydala usnesení, kterým zajištění omezila pouze na specifikovanou nemovitost se způsobem využití sportoviště a rekreační plocha, neboť prozatím zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že nemovitost je výnosem z trestné činnosti. Stěžovatel podal žádost o zrušení zajištění, kterou policie napadeným usnesením zamítla. Stížnost stěžovatele zamítl napadeným usnesením Vrchní soud v Praze.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel uvádí, že zajištění trvá již déle než čtyři roky, čímž se oslabuje legitimita zásahu do jeho základních práv. Trestní řízení je přitom stále v přípravné fázi. Předmětem zajištění je fotbalové hřiště, které je předně určeno pro komunitní užívání. Zajištění znemožňuje čerpání dotací a další nakládání, což zásadně ovlivňuje činnost fotbalového klubu. Stěžovatele se přitom týká jenom omezená část stíhaného jednání a nakonec nemusí být ani obžalován.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
4. Možnosti Ústavního soud zasáhnout do přípravné fáze trestního řízení jsou v judikatuře vykládány restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jeho intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05).
5. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v trestním řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13).
6. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje (srov. především nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04). Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení.
7. Rozhodnutí policie v posuzované věci má zákonný podklad, bylo vydáno k tomu příslušným orgánem, sleduje legitimní cíl, je ve vztahu k okolnostem případu přiměřené a není projevem svévole.
8. Podle judikatury Ústavního soudu (rovněž usnesení sp. zn. III. ÚS 3321/22) nemůže zajištění majetku trvat libovolně dlouho, "neboť plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce"; nepřiměřeně dlouhé zajištění, aniž by bylo ukončeno přípravné řízení, proto zasahuje do vlastnického práva [viz nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. ledna 2008 (N 25/48 SbNU 291) či sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. března 2009 (N 62/52 SbNU 609)]. Vrchní soud se námitkou přiměřenosti zásahu s přihlédnutím k délce trvání zajištění v napadeném rozhodnutí zabýval. Uvedl, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve znění do 31. 12. 2025. Trestní řízení se týká sofistikované trestné činnosti, v níž je stíháno šestnáct fyzických a pět právnických osob. Přípravné řízení přitom nijak nestagnuje, ale podle závěru vrchního soudu je prakticky u konce, kdy obhajobě je zpřístupněn spis k prostudování. V projednávané věci tak délku zajištění nelze považovat za nepřiměřenou. Při hodnocení intenzity tohoto zásahu je relevantní, že zajištěnou nemovitost lze pro běžné účely nadále využívat.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu