Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Václavem Runštukem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 4, proti III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2026, č. j. 16 Co 337/2025-249, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (jeho III. výroku) s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 15 C 270/2022-208, uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 97 592 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 12. 10. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 69 020 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli a rovněž vedlejšímu účastníkovi bude prostřednictvím obvodního soudu vrácena složená záloha ve výši 5 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výroky III. a IV.).
3. Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 97 592 Kč s tvrzením, že je v rozsahu ideálních dvou třetin spoluvlastníkem domu č. p. X1 v k.ú. [k.ú.]., v rozsahu ideálních 5/12 je pak spoluvlastníkem pozemků parc. č. X2 a X31 v k.ú. [k.ú.]., ve zbývajícím rozsahu, tedy ve vztahu k domu ohledně jedné ideální 1/3 a ve vztahu k pozemkům ohledně ideálních 7/12 je spoluvlastníkem vedlejší účastník. Předmětný dům i pozemky užívá výlučně vedlejší účastník a odmítl je stěžovateli i jen zpřístupnit a rovněž poskytnout stěžovateli úhradu za užívání předmětných nemovitostí nad rozsah spoluvlastnického podílu vedlejšího účastníka. Stěžovatel tak požadoval, aby mu vedlejší účastník tuto úhradu zaplatil.
4. K odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nyní napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu ve výroku I. ohledně částky 46 643 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 12. 10. 2022 do zaplacení potvrdil (výrok I.). Ohledně zbývajících 50 949 Kč s příslušenstvím rozsudek ve výroku I. změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
5. Ústavní soud dotazem na obvodní soud zjistil, že ve věci bylo podáno dovolání vedlejším účastníkem.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že napadá toliko nákladový výrok rozsudku městského soudu, kterým městský soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud tak změnil nákladový výrok rozsudku obvodního soudu, kterým obvodní soud původně přiznal stěžovateli plnou náhradu nákladů řízení před obvodním soudem. Dále pak městský soud nákladovým výrokem rozhodl i tak, že žádný z účastníků nemá nárok ani na náhradu nákladů odvolacího řízení.
7. Městský soud přitom napadený výrok odůvodnil tak, že každý z účastníků byl ve věci úspěšný jen zčásti, a proto dle § 224 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu před soudy obou stupňů. Městský soud se tedy vůbec nezabýval možností aplikovat zde vhodnější § 142 odst. 3 o. s. ř.
8. Stěžovatel je přesvědčen, že za situace, kdy základ nároku byl nepochybně dán a kdy městský soud jako odvolací soud vycházel při určení jiné výše nároku pouze ze znaleckého posudku, neměl odvolací soud aplikovat § 142 odst. 2 o. s. ř., nýbrž § 142 odst. 3 o. s. ř. a měl stěžovateli přiznat plnou náhradu nákladů řízení, přestože stěžovatel měl ve věci úspěch jen částečný, a to právě proto, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Tento závěr vyplývá z výslovné dikce předmětného ustanovení.
9. Stěžovatel považuje rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů za extrémně nespravedlivé mimo jiné s ohledem na konkrétní skutečnosti a okolnosti případu, které podrobně v ústavní stížnosti rekapituluje.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V této souvislosti zjistil, že stěžovatel podal ústavní stížnost trpící formálním nedostatkem, který zakládá důvod odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
11. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
12. V posuzované věci podal stěžovatel proti rozsudku městského soudu ústavní stížnost, a to pouze do nákladového výroku. Vedlejší účastník však ve věci podal dovolání do merita věci.
13. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. stanoví, že dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
14. Ústavní soud přesto neshledal ústavní stížnost proti výroku rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení jako přípustnou. V době podání ústavní stížnosti totiž ještě nebylo skončeno řízení o dovolání proti výroku ve věci samé, které sice neinicioval sám stěžovatel, nýbrž vedlejší účastník, avšak rozhodnutí Nejvyššího soudu má (bude mít) právní účinky vůči všem účastníkům řízení. Nelze přehlédnout, že bylo-li by dovolání dovolacím soudem shledáno přípustným, pak by dovolací soud mohl nejen zrušit nebo změnit rozsudek městského soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení (§ 243e o. s. ř.), případně o těchto nákladech znovu rozhodnout (§ 243c ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se městský soud opětovně zabýval i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem v ústavní stížnosti. Pokud by tedy Ústavní soud přezkoumal výrok rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení ještě předtím, než bude ze strany dovolacího soudu rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. například usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18, usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19, usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19).
15. Obecně tedy platí, že má-li účastník řízení za to, že k porušení jeho základního práva nebo svobody došlo nejen výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ale také výrokem o nákladech řízení, přičemž proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé bylo podáno dovolání, jehož přípustnost může být dána při splnění předpokladů podle § 237 o. s. ř., pak je s ohledem na oprávnění dovolacího soudu toto rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, případně o nákladech řízení nově rozhodnout, takovéto dovolání procesním prostředkem, který zákon poskytuje účastníkovi řízení k ochraně jeho práva (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), i ve vztahu k tomuto výroku. V tomto ohledu není podstatné, že dovolání toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení by takovýmto procesním prostředkem nebylo, neboť by podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebylo přípustné. Ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než dovolací soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná [viz usnesení ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435)].
16. Stěžovatel tedy sice podal ústavní stížnost proti nákladovému výroku rozsudku městského soudu předčasně, tato skutečnost jej však nijak nepoškozuje na jeho právu na přístup k Ústavnímu soudu. Po jeho skončení bude mít možnost podat ústavní stížnost novou, a to tak, aby zohledňovala dovolací řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání.
17. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2026
Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj