Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti BS Park I. s.r.o, IČ [IČO], se sídlem [adresa] právně zastoupené Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem advokátní kanceláře HKDW Legal s.r.o., se sídlem [adresa] směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 9 Afs 19/2013-47, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky, v čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2013 č. j. 10 Af 428/2012-82, ze dne 9. 1. 2013 č. j. 10 Af 485/2012-52, ze dne 13. 3. 2013 č. j. 10 Af 550/2012-79, ze dne 13. 3. 2013 č. j. 10 Af 613/2012-45, ze dne 18. 4. 2013 a č. j. 10 Af 8/2013-54. Stěžovatelce, coby provozovatelce fotovoltaické elektrárny, nebyly uhrazeny v plné výši vyfakturované dodávky elektrické energie smluvnímu odběrateli, a to v důsledku odvodu, zavedeného novelou do ustanovení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, v platném znění. Postup, jemuž se stěžovatelka bránila před finančními orgány i před správními soudy, a který se netýká pouze jí, je dle stěžovatelky v rozporu s právem Evropské unie. Proto stěžovatelka již v řízení před krajským soudem navrhla předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Správní soud tak ovšem neučinil a ani se s předloženými námitkami v tomto směru nevypořádal a toliko chybně odkázal na judikát Ústavního soudu, který se však touto otázkou nezabýval. Ani Nejvyšší správní soud nepředložil předběžnou otázku a sám námitku stěžovatelky povrchně posoudil. Opomněl přitom posoudit otázku systematickým a teleologickým výkladem, ačkoliv tak, dle judikatury Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1009/08; II. ÚS 2504/10; II. ÚS 1658/11), učinit měl. Tím Nejvyšší správní soud postupoval v soudním rozhodování libovolně a založil tak protiústavnost svého rozhodnutí. Proto stěžovatelka navrhla napadené rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 428/2012, jakož i s dalšími písemnostmi, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z následujících důvodů zjevně neopodstatněná. Ze stěžovatelkou předložených rozhodnutí finančního ředitelství, správních žalob, rozhodnutí krajského soudu i kasační stížnosti, se podává, že stěžovatelka po celou dobu řízení není spokojena především s novelou zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, a v důsledku toho s příslušnými rozhodnutími orgánů veřejné moci. V průběhu celého řízení namítala nesprávnost aplikace zákona, v jehož důsledku byl její příjem z provozu fotovoltaické elektrárny snížen a tím ztížena návratnost investice. V ústavní stížnosti vytkla Nejvyššímu správnímu soudu povrchní posouzení jejího požadavku na posouzení souladu novely s mezinárodními smlouvami. Z napadeného rozsudku je však patrné, že Nejvyšší správní soud se dostatečně s námitkami stěžovatelky vypořádal, a to jak přímo v napadeném rozhodnutí, tak i odkazem na svoji judikaturu (rozsudek č. j. 1 Afs 80/2012-40), ve vztahu ke směrnici, jejíž aplikace se stěžovatelka v kasačních stížnostech domáhala. Neobstojí přitom ani námitka, že soud neměl kompetenci sám soulad posoudit a byl povinen věc s předběžnou otázkou předložit Soudnímu dvoru Evropské unie. Nejvyšší správní soud v rozsudku konstatoval, že evropské směrnice nemají přímý dopad na její věc, ani nezavazují stát k nějakému konkrétnímu zákonnému opatření. Samo přesvědčení stěžovatelky o nezbytnosti předložit předběžnou otázku je nepostačující. Proto fakt, že stěžovatelka není se závěry kasačního soudu spokojena, nezakládá bez dalšího důvodnost její ústavní stížnosti. Jak je přitom z lustra Ústavního soudu patrné, obdobné námitky, jako v právě projednávané ústavní stížnosti, vztahující se k obdobným rozhodnutím orgánů veřejné moci, předložila, prostřednictvím téhož advokáta, i další společnost propojená vlastníkem i jednateli se stěžovatelkou. Pro stručnost proto lze na usnesení ze 12. března 2014 sp. zn. IV. ÚS 3046/13, odkázat, stejně jako na další usnesení Ústavního soudu, vycházející i z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. července 2014 ve věci C-198/13 Hernández, z něhož lze dovodit nedůvodnost položení předběžné otázky v projednávaném případě (usnesení Ústavního soudu ze dne 3. října 2014 ve věci sp. zn. II. ÚS 2071/14)
Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu