Usnesení ze dne 16. 8. 2022
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti PhDr. M. J., zastoupené Jiřím Exnerem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 603/2022-154 ze dne 28. 4. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 202/2021-112 ze dne 8. 9. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 38 C 171/2019-56 ze dne 11. 2. 2021, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti státu žalobu na zaplacení částky ve výši 6 292 Kč z titulu náhrady škody a částky ve výši 67 500 Kč z titulu peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, k nimž mělo dojít v územním řízení o vydání souhlasu s rozdělením blíže specifikovaného pozemku stěžovatelky v katastrálním území [k.ú.]. Předmětné řízení bylo zahájeno podáním žádosti dne 26. 9. 2013 a skončilo dne 3. 9. 2018 nabytím právní moci rozhodnutí Městského úřadu Říčany č. j. 71595/2018-MURI/OSHT/00410 ze dne 30. 7. 2018. Svůj nárok stěžovatelka vyvozovala z celkové nepřiměřené délky tohoto správního řízení, přičemž na náhradě škody žádala náklady na zastoupení advokátem při čtyřech úkonech vyvolaných nesprávným úředním postupem správních orgánů (odvolání ze dne 26. 2. 2014, ze dne 27. 7. 2015 a ze dne 12. 4. 2016 proti usnesením o přerušení řízení, jakož i odvolání ze dne 4. 1. 2017 proti usnesení o podjatosti stavebního úřadu). Spolu s tím stěžovatelka požadovala úhradu příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení ode dne 23. 8. 2019 do zaplacení.
O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 shora označeným rozsudkem tak, že zamítl žalobu co do nároku na náhradu škody ve výši 6 292 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 67 500 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 23. 8. 2019 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelky i žalované Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem odmítl odvolání stěžovatelky proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, ve výrocích I. a II. o věci samé jej jako věcně správný potvrdil a výrok III. o náhradě nákladů řízení změnil pouze tak, že jejich výše činí 27 608 Kč (namísto nalézacím soudem přiznaných 31 079,52 Kč), jinak jej i zde potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že náklady, které ve správním řízení vynaložila na právní pomoc poskytnutou k obraně proti zjevně nesprávnému úřednímu postupu, za který považuje bezdůvodné přerušování řízení a opakované protiprávní delegace projednávané věci k jiným, místně nepříslušným správním orgánům, nelze z práva na odškodnění vyjmout. Právo na náhradu škody, zaručené mimo jiné ustanoveními § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., zde nemůže být dle jejího názoru odepřeno s formalistickým poukazem na skutečnost, že podle procesního předpisu, konkrétně § 79 odst. 3 správního řádu, nese účastník řízení své náklady sám. Stěžovatelka soudům také vytkla, že se v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě nevypořádaly s žalobními tvrzeními a odvolacími námitkami. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti zevrubně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že výše peněžitého plnění představující náhradu škody, která byla stěžovatelce napadenými rozhodnutími soudů odepřena, představuje částku bagatelní (6 292 Kč). Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 557/21, III. ÚS 3599/20, II. ÚS 886/20, I. ÚS 2026/20 aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti až na výjimky vyloučena. Pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá sám zákonodárce. To se odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, nýbrž i v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice tohoto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti němuž není s ohledem na hodnotu předmětu sporu mimořádný opravný prostředek přípustný, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021). Ústavní soud přitom v napadených rozhodnutích soudů nezjistil žádné extrémní vybočení z kautel spravedlivého procesu či významný judikaturní přesah v jimi řešených otázkách. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že se soudy nevypořádaly s jejími tvrzeními, resp. že městský soud nevzal patřičně v úvahu odvolací námitky stěžovatelky. Z rozporovaného rozsudku soudu prvního stupně se zřetelně podává, že otázka odškodnění nákladů správního řízení v kompenzačním řízení již byla zodpovězena v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nalézací soud v té spojitosti poukázal příkladmo jednak na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2928/2006 ze dne 28. 1. 2009, jednak na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 302/07 ze dne 22. 11. 2007. V něm dal Ústavní soud najevo, že k vypořádání nákladů vzniklých poškozenému ve správním řízení slouží zásadně samo správní řízení, v němž takové náklady vznikly. Ani okolnost, že zákon tyto náklady vypořádává v tom směru, že náklady, které v řízení vznikly účastníkovi řízení, nese účastník, nemůže znamenat, že co nelze žádat z titulů náhrady nákladů řízení, lze - bez dalšího - požadovat z titulu náhrady škody. Jedná se zde o stejný náhled na náhradu škody v podobě nákladů řízení, jaký Nejvyšší soud zaujal ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 31/2014 ze dne 8. 6. 2016 ohledně nákladů vzniklých v řízení před Ústavním soudem. Nejvyšší soud ve stanovisku zdůraznil, že v řízení před Ústavním soudem platí obecně zásada, že náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, si nesou jmenovaní sami, pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak. Umožňuje-li tedy procesní předpis náhradu nákladů řízení, avšak příslušný orgán státu v řízení účastníkům tuto náhradu z jakéhokoli důvodu nepřiznal, není možné, aby se účastník řízení domáhal náhrady nákladů takového řízení cestou žaloby proti státu z titulu náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci (srov. body 13 a 16 cit. stanoviska). Pakliže soudy rozhodující v kompenzačním řízení o žalobě stěžovatelky na náhradu škody tuto nepřiznaly s odůvodněním, že ve správním řízení si účastníci nesou své náklady sami (§ 79 odst. 3 správního řádu), nelze tento jejich postup považovat za projev ústavně zapovězené svévole. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. srpna 2022
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
Usnesení ze dne 4. 7. 2022
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala ve věci stěžovatelky PhDr. M. J., zastoupené JUDr. J. E., advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 603/2022-154 ze dne 28. 4. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 202/2021-112 ze dne 8. 9. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 38 C 171/2019-56 ze dne 11. 2. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, se sídlem v [adresa] jako vedlejší účastnice, takto:
Výrok
Soudce David Uhlíř je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1347/22.
Odůvodnění
1. Shora uvedená věc byla v souladu s § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s rozvrhem práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění (dále jen "rozvrh práce"), přidělena k rozhodnutí do druhého senátu ve složení: Tomáš Lichovník, soudce určený podle § 9 rozvrhu práce a David Uhlíř (soudce zpravodaj).
2. Ve svém podání ze dne 7. 6. 2022 soudce David Uhlíř předložil předsedovi prvního senátu Ústavního soudu spis spolu s návrhem, aby rozhodl o jeho případném vyloučení z projednávání a rozhodování uvedené věci v souladu s § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jako důvod soudce David Uhlíř uvedl, že právní zástupce stěžovatelky JUDr. J. E. je nejen jeho bývalý kolega - advokát, ale také jeho přítel, jehož zná a přátelsky se s ním stýká již od poloviny osmdesátých let minulého století (z doby, kdy JUDr. J. E. nebyl ještě advokátem), tyká si s ním a navštěvují se.
3. Podle § 36 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"). 4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je vždy posuzována z hlediska subjektivního a objektivního. Zatímco subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, (vedlejším) účastníkům nebo jejich zástupcům, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)]. 5. První senát Ústavního soudu, jemuž věc o vyloučení soudce druhého senátu podle § 10 rozvrhu práce náleží, zvážil uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že vzhledem k dlouholetému a dosud pravidelně udržovanému přátelskému vztahu soudce Davida Uhlíře a právního zástupce, může být jeho nestrannost legitimně zpochybněna, a to z pohledu běžného a rozumného pozorovatele (srov. např. bod 10 usnesení sp. zn. II. ÚS 2395/17 ze dne 5. 9. 2017).
6. Protože první senát Ústavního soudu shledal, že jsou dány předpoklady podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavního soudu, rozhodl o vyloučení soudce Davida Uhlíře z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1347/22. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. července 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu