II. ÚS 1349/19

Odůvodnění

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá vyslovení, že v záhlaví označenými rozhodnutími, nerespektujícími principy odvozené z normativního principu demokratického právního státu předvídaného čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní a jinou právní ochranu garantované v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Napadenými rozhodnutími bylo stěžovatelce upřeno právo na přístup k soudu a na legitimní očekávání.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a vyrozumění Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie ČR byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu již potřetí odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku (dvakrát předtím zrušilo usnesení o odložení trestní věci Okresní státní zastupitelství v Nymburce), kterého se měl dopustit neznámý pachatel tím, že nedbalostním zapojením elektrických rozvodů v hospodářském stavení u domu čp. X způsobil smrt poškozené dcery stěžovatelky, která byla nalezena dne 19. 8. 2017 kolem půlnoci bez známek života v místě svého současného bydliště v obci Y., na zemi v hospodářském stavení vedle domu, neboť ve věci nejde o podezření z přečinu a není na místě věc vyřídit jinak. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Nymburce byla stížnost stěžovatelky zamítnuta s tím, že nebyla důvodná. Vyrozuměním Krajského státního zastupitelství v Praze bylo stěžovatelce sděleno, že její podněty k výše uvedenému usnesení Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 8. 10. 2018 byly shledány za nedůvodné, a ve věci proto není důvod, aby byla ve vztahu k tomuto státnímu zastupitelství přijímána jakákoliv opatření. Nakonec bylo stěžovatelce doručeno vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ke Společnému podání ze dne 9. 1. 2019 - podnět ke kontrole skončené věci - ze dne 25. 2. 2019 č. j. 1 NZN 2613/2019-19, ze kterého vyplývá, že nejvyšší státní zástupce neshledal důvody k nařízení kontroly skončené věci ve smyslu § 12 odst. 3 zákona o státním zastupitelství.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje podrobně skutková zjištění orgánů činných v trestním řízení, přičemž podstata jejích námitek v ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu či v pochybnostech ohledně závěru, že příčinnou úmrtí její dcery byl úder blesku. Stěžovatelka je přesvědčena, že skutkový děj se neodehrál tak, jak je popisován v napadených rozhodnutích a vyrozuměních, a sama předkládá skutkový děj jiný, podle něhož se její dcera mohla stát obětí trestného činu.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ve vztahu k nyní projednávané věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

6. Dále je třeba uvést, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu.

7. Ústavní soud ve své judikatuře připustil v určitých případech právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování (k tomu více viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/16). Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby; srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) či usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14.

8. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka de facto dovolává, ovšem na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozené přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).

9. Na postup orgánů činných v trestním řízení je navíc třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [viz nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14). Proto také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14, nález ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15, nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13 a nález ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15). Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (usnesení ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13).

10. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelkou napadených rozhodnutí neshledal, že by byl na místě jeho kasační zásah. Z napadených usnesení policejního orgánu, státního zastupitelství a vyrozumění dohledových orgánů se podávají konkrétní argumenty, proč není v dané věci důvod zahajovat trestní stíhání pro podezření z trestného činu. Podle všech jmenovaných orgánů bylo úmrtí poškozené nešťastnou shodou okolností, kdy poškozená byla na daném místě právě v době, kdy na něj udeřil blesk. Ze znaleckých posudků, odborných vyjádření, svědeckých výpovědí jakož i z doplněných důkazů vyplynulo, že poškozená nezemřela z příčin násilných, ale příčinou její smrti bylo srdeční a dechové selhání při zásahu bleskem. Ústavní soud sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů

11. Ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených usnesení a vyrozumění, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí a vyrozumění, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možno vyhovět návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud podle § 83 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že náklady jejího zastoupení zaplatí stát.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2019

Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu