Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace KPup Invest s.r.o., sídlem [adresa] a, Praha 4 - Podolí, zastoupené JUDr. Vojtěchem Blažkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 14/2026-101 ze dne 2. března 2026 a výroku II usnesení JUDr. M. U., soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 9, č. j. 098 EX 00833/24-095 ze dne 20. listopadu 2025, za účasti Městského soudu v Praze a JUDr. M. U., soudního exekutora, jako účastníků řízení, a obchodní korporace SID ČS, s.r.o., sídlem [adresa] Praha 4 - Krč, obchodní korporace Finin Group s.r.o v likvidaci, sídlem [adresa] Praha 4 - Krč, a Ing. M. D., MBA, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 67 EXE 2776/2024-15 ze dne 13. listopadu 2024 byla na návrh původního oprávněného Z. T. nařízena exekuce na majetek vedlejších účastníků (povinných). Provedením exekuce byl pověřen JUDr. M. U., soudní exekutor. Původní oprávněný uzavřel se stěžovatelkou 29. září 2025 smlouvu o koupi dluhopisů a postoupení pohledávek, kterou na stěžovatelku převedl vlastnické právo k dluhopisům a souvisejícím pohledávkám. Soudní exekutor usnesením č. j. 098 EX 00833/24-085 ze dne 8. října 2025 na návrh původního oprávněného, s nímž souhlasila stěžovatelka, rozhodl o vstupu stěžovatelky do exekučního řízení namísto původního oprávněného.
3. Soudní exekutor pak k návrhu stěžovatelky ze dne 12. listopadu 2025 exekuční řízení podle § 55 odst. 5 exekučního řádu výrokem I napadeného usnesení podle § 55 odst. 5 exekučního řádu zastavil. Výrokem II napadeného usnesení soudní exekutor rozhodl, že se náklady řízení určují ve výši "863 746,40" s tím, že povinný uhradil 23 352,50 Kč a stěžovatelka je povinna uhradit soudnímu exekutorovi náklady ve výši 840 393,90 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Zavinění shledal jednoznačně na straně stěžovatelky, která podala návrh na zastavení řízení.
4. Proti tomuto nákladovému výroku podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze napadeným usnesením usnesení soudního exekutora v napadeném výroku II potvrdil ve znění, že za částkou 863 746,40 se doplňuje "Kč" (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Souhlasil se soudním exekutorem, že to byla stěžovatelka, kdo procesně zavinil zastavení exekuce, a je tak povinna zaplatit náklady exekuce. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se za úhradu pod vlivem exekuce, kterou je nutné zohlednit ve výpočtu nákladů exekuce, považuje např. uzavření dohody o narovnání mezi oprávněným a povinným, či úplatu za postoupení vymáhané pohledávky během exekučního řízení následovanou zastavením exekuce na návrh (nového) oprávněného. Z časové chronologie, jakož i z textu smlouvy o postoupení pohledávky městský soud dovodil, že úmysl původního oprávněného a stěžovatelky (de facto) vedl k uspokojení pohledávky pod tíhou exekuce, a na toto plnění je nutno pohlížet jako na plnění v rámci exekučního řízení.
5. Stěžovatelka s tímto názorem nesouhlasí. Tvrdí, že napadaná rozhodnutí nerespektují závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. března 2007, jakož ani navazující judikaturu Ústavního soudu, a současně nesprávně aplikují příslušná ustanovení exekutorského tarifu. Soudní exekutor při stanovení své odměny aplikoval § 6 exekučního řádu, když ji stanovil z celé vymáhané jistiny pohledávky, avšak podle judikatury Ústavního soudu mu náleží odměna pouze ve snížené výši. K úhradě pohledávky původního oprávněného došlo na základě smlouvy o postoupení pohledávky bez přímé exekuce, soudní exekutor neprovedl všechny fáze exekuce, a jeho odměna neodráží složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti, ani reálnou vymožitelnost vymáhané pohledávky. Soudní exekutor vymohl z postižených bankovních účtů toliko částku 23 352,50 Kč, kterou započetl na své náklady exekuce, přičemž provedl pouze několik základních a časově nenáročných úkonů. Stěžovatelka poukazuje také na to, že na majetek první vedlejší účastnice byl prohlášen konkurs, druhá vedlejší účastnice se nachází v nedobrovolné likvidaci a na majetek třetího vedlejšího účastníka bylo v době zahájení exekuce vedeno insolvenční řízení.
6. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.
7. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud proto přistupuje k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení a určování její výše značně rezervovaně.
8. Argumentace stěžovatelky vychází z judikatury Ústavního soudu, podle které je při stanovení odměny exekutora v souladu s principem proporcionality nutné přihlédnout ke složitosti, odpovědnosti a namáhavosti exekuční činnosti. To však městský soud v napadeném usnesení (body 9 až 11) provedl. Vysvětlil, že soudní exekutor vydal ve věci značné množství ("cca 21") exekučních příkazů, nešlo přitom o šablonovité vydávání exekučních příkazů, neboť k jejich vydání došlo až završením předchozí vyhledávací a hodnotící činnosti soudního exekutora, což vyžaduje vysokou odbornost a odpovědnost, a to i s ohledem na výši vymáhané částky. Nadto se soudní exekutor musel vypořádat s insolvenčním řízením třetího vedlejšího účastníka a prohlášeným konkursem vůči první vedlejší účastnici.
9. Městský soud se vypořádal i s odkazem stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 2690/24 ze dne 18. listopadu 2026, který považoval vzhledem k okolnostem posuzované věci za nepřiléhavý. Uvedl, že v odkazované věci šlo o exekuci prodejem nemovité zástavy, v níž je třeba zohlednit, že exekutor neprovede všechny fáze exekuce směřující k vymožení pohledávky, a to i v případě, že k zastavení exekuce došlo z důvodu procesního zavinění povinného (obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1776/16 ze dne 13. prosince 2016). Stěžovatelka na tento právní názor městského soudu v ústavní stížnosti reagovala pouze tím, že s ním nesouhlasí a že závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2690/24 a podobných na nyní posuzovanou věc dopadají. Nebere tak v úvahu, že v uvedeném nálezu šlo o věc, kdy exekuce byla prováděna prodejem nemovité zástavy ve vlastnictví stěžovatele jako povinného v dražbě, dražba se opakovala, byl udělen příklep na nejvyšší podání, které ale vydražitelé nikdy nezaplatili, neboť původní oprávněná v průběhu řízení postoupila vymáhanou pohledávku třetí osobě, která se se stěžovatelem jako povinným dohodla na jiném způsobu uspokojení pohledávky a s jeho souhlasem navrhla zastavení exekuce. Částku nejvyššího v dražbě učiněného podání Ústavní soud pro účely § 5 odst. 1 exekučního tarifu považoval za plnění vymožené soudním exekutorem, neboť jde o částku, jejíhož vymožení by soudní exekutor mohl dosáhnout, nedošlo-li by (z důvodu postupu stěžovatele) k zastavení exekuce. Současně uvedl, že neprovedení exekuce jako celku završeného vymožením plnění se musí nutně projevit v úvaze soudu o výši odměny.
10. V nyní posuzované věci není zřejmé, co by soudní exekutor dále činil, a tak ani to, jaké činnosti byl jednáním stěžovatelky ušetřen. Je naopak zřejmé a stěžovatelkou opakované, že majetková situace povinných byla nevalná, a vymožitelnost exekuovaných pohledávek pochybná. Lze tak připustit, že částka, ze které soudní exekutor při stanovení své odměny v souvislosti se zastavením exekuce vycházel a kterou městský soud aproboval, zřejmě neodpovídá skutečně "vymoženému plnění".
11. Lze si představit, že za "vymožené plnění" by bylo možno považovat - v kontextu "řešení" exekuce koupením pohledávky za povinnými osobami od (primárně) oprávněné osoby stěžovatelkou, vstupu stěžovatelky do postavení oprávněné osoby a zastavení exekuce k návrhu stěžovatelky jako (druhotné) oprávněné - součet exekutorem skutečně vymožené částky a úplaty, kterou stěžovatelka zaplatila původnímu oprávněnému za postoupení pohledávek za povinnými osobami. To by však tuto částku musela stěžovatelka "odtajnit".
12. Stěžovatelka však svým postupem, kdy nesdělila soudnímu exekutorovi ani městskému soudu (a ani Ústavnímu soudu) výši úplaty za postoupené pohledávky (a ani nepředložila dohodu obsahující takové ujednání), způsobila, že nebylo možno odměnu počítat ze skutečně "vymoženého plnění". Za takové situace v ústavní rovině obstojí postup soudního exekutora aprobovaný městským soudem, podle kterého exekuované pohledávky považoval za plně vymožené a za základ odměny vzal součet jistin (viz strana 2 odstavec "S ohledem ..." a bod 12 usnesení městského soudu).
13. Závěr napadených rozhodnutí, že stěžovatelka procesně zavinila zastavení exekuce a že v kontextu konkrétních okolností se při stanovení odměny exekutora pohlíží na vymáhané pohledávky jako na plně vymožené a odměna se počítá z jistiny (součtu jistin) a nekrátí se, z ústavního hlediska obstojí.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. června 2026
Pavel Šámal v. r. předseda senátu