Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 308/2025-130 ze dne 24. 3. 2026, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a M. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Chebu ("okresní soud") usnesením č. j. 10 C 203/2025-63 ze dne 6. 8. 2025 zamítl žalobu stěžovatelky proti vedlejší účastnici na ochranu rušené držby, jíž se domáhala zpřístupnění domu na adrese X (výrok I), zpřístupnění téhož domu jejímu druhovi za účelem odnesení jeho osobních věcí (výrok II), vydání osobních věcí stěžovatelky, jejího druha a jejích dětí, které se v době uzamčení nacházely v bytě (výrok III), a uhrazení nákladů zbytečné cesty ze dne 27. 7. 2025 nebo jejich odečtení při řádném vyúčtování (výrok IV). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V), a přiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (výrok VI).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu ve výrocích I, III, IV a V (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II). Na rozdíl od okresního soudu dospěl odvolací soud k závěru, že předmětem řízení byla ochrana držby práva k movitým věcem, nikoli práva k domu či bytu. Požadavku na zpřístupnění domu nebylo možné vyhovět, neboť se v něm již žádná z dotčených věcí nenacházela. Ve vztahu k věcem druha a dětí stěžovatelky shledal nedostatek její aktivní věcné legitimace, ohledně jejích vlastních věcí pak vyšel z toho, že vedlejší účastnice nebyla rušitelkou a že rušení již skončilo. O náhradě nákladů zbytečné cesty nebylo možné v řízení o ochraně rušené držby rozhodnout.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka zaprvé namítá porušení kontradiktornosti řízení okresním soudem a nedostatečnou nápravu této vady odvolacím soudem. Okresní soud před vydáním svého rozhodnutí nedoručil žalobu vedlejší účastnici, neumožnil jí vyjádřit se k žalobě ani označit důkazy a žalobu jí doručil až spolu s rozhodnutím. Přestože odvolací soud tento postup označil za rozporný se zásadou kontradiktornosti, rozhodnutí okresního soudu nezrušil a vadu podle stěžovatelky odpovídajícím způsobem nenapravil.
5. Zadruhé stěžovatelka namítá, že odvolací soud nepřípustně nahradil činnost okresního soudu. V odvolacím řízení v rozporu s principem neúplné apelace rozsáhle doplnil dokazování, vyšel z nových skutkových tvrzení vedlejší účastnice, vytvořil vlastní skutková zjištění a založil na nich jiné právní posouzení věci. Stěžovatelka tak podle svého názoru byla zbavena možnosti, aby byly rozhodné skutkové a právní otázky řádně projednány před okresním soudem a následně přezkoumány soudem odvolacím.
6. Zatřetí stěžovatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé. Okresní soud věc posuzoval jako ochranu držby práva k domu či bytu, zatímco odvolací soud vyšel z držby práv k jednotlivým movitým věcem a nově se zabýval rovněž aktivní a pasivní věcnou legitimací, osobou rušitele a skončením rušení. Stěžovatelce přitom podle jejího názoru neposkytl prostor, aby tomuto odlišnému skutkovému a právnímu posouzení přizpůsobila svá tvrzení a důkazní návrhy.
7. Začtvrté stěžovatelka namítá, že odvolací soud nepřípustně upřednostnil zásadu hospodárnosti řízení před požadavky kontradiktornosti, rovnosti účastníků a práva být slyšen. Zásada hospodárnosti podle ní nemohla odůvodnit, aby odvolací soud ponechal rozhodnutí okresního soudu v platnosti a sám v odvolacím řízení provedl dokazování, které mělo být uskutečněno již před okresním soudem.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Posuzovaná ústavní stížnost vzešla z řízení o žalobě z rušené držby, v němž se práva a povinnosti účastníků neupravují konečným způsobem. Smyslem tohoto řízení je ochrana posledního stavu držby a její navrácení, tedy ochrana faktického stavu, nikoli rozhodování o hmotných subjektivních právech. Ústavní soud proto do rozhodovací činnosti obecných soudů v těchto věcech zasahuje pouze výjimečně a napadená rozhodnutí podrobuje omezenému testu ústavnosti, v jehož rámci zkoumá, zda měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nejsou projevem svévole (usnesení sp. zn. III. ÚS 1339/24 ze dne 20. 8. 2024, bod 13, usnesení sp. zn. I. ÚS 854/25 ze dne 15. 4. 2025, bod 5; nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1227/25 ze dne 14. 5. 2025, body 5 a 6). Žádný důvod pro svůj výjimečný zásah Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
11. První námitka, že okresní soud před rozhodnutím nedoručil žalobu vedlejší účastnici, se bezprostředně týká procesního postavení vedlejší účastnice, nikoli stěžovatelky. Případně tak mohla být dotčena práva vedlejší účastnice seznámit se s žalobou a přednést proti ní svoji obranu. Stěžovatelka však ústavní stížností nemůže požadovat ochranu ústavně zaručených práv jiné účastnice řízení a nevysvětluje, jak mohl samotný tento postup zasáhnout do jejích vlastních základních práv.
12. Ani druhá námitka, že odvolací soud porušil pravidla neúplné apelace a nepřípustně nahradil činnost okresního soudu, není opodstatněná. Samotné provedení dokazování až v odvolacím řízení ani skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí na odlišném skutkovém závěru či právním posouzení, porušení základních práv stěžovatelky nezakládají. Dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení, tím méně zásadou ústavní, a nelze dovozovat, že by se odvolací soud mohl k tvrzením a důkazům účastníků vyslovit teprve poté, co je posoudil soud prvního stupně (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 741/24 ze dne 7. 8. 2024, bod 21).
13. Odvolací soud připustil nové skutečnosti a důkazy od obou účastnic a dokazování provedl při jednání. Stěžovatelka nekonkretizuje, ke kterému tvrzení či důkazu se nemohla vyjádřit ani které vlastní tvrzení nebo důkazní návrhy jí nebylo umožněno uplatnit. Procesní práva přitom mohou být s ohledem na zvláštní povahu posesorního řízení realizována také v řízení odvolacím (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 601/23 ze dne 5. 4. 2023, body 17 a 18). Z judikatury, na kterou stěžovatelka odkazuje, neplyne, že za uvedených okolností musel odvolací soud rozhodnutí okresního soudu zrušit.
14. Ústavní soud nepřisvědčil ani třetí námitce překvapivosti napadeného rozhodnutí. Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že účastníci musí předem znát konečný právní názor soudu. Musejí však mít možnost účinně argumentovat ke všem skutkovým a právním otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí založeno (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1988/23 ze dne 6. 11. 2024). Otázky, kdo byl držitelem práv k movitým věcem, kdo se měl dopustit rušení a zda rušení nadále trvalo, přímo souvisely s předmětem žaloby na ochranu rušené držby. Závěry odvolacího soudu navíc navazovaly na obranu vedlejší účastnice. Stěžovatelka se s touto argumentací mohla při odvolacím jednání seznámit a reagovat na ni. Rozhodnutí není překvapivé jen proto, že soud přisvědčí argumentaci jednoho z účastníků, byla-li v řízení uplatněna a druhý účastník měl možnost se k ní vyjádřit.
15. Stěžovatelka navíc ani v ústavní stížnosti neuvádí, jaké konkrétní skutečnosti by při jiném postupu odvolacího soudu tvrdila, jaké důkazy by označila a jak by mohly ovlivnit výsledek řízení. Obecné tvrzení, že nemohla přizpůsobit procesní obranu odlišnému posouzení věci, k závěru o porušení jejích základních práv nepostačuje (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 144/20 ze dne 25. 2. 2020, body 4 a 5).
16. Neopodstatněná je konečně také čtvrtá námitka, že odvolací soud nepřípustně upřednostnil hospodárnost řízení před základními procesními právy stěžovatelky. Z práva na soudní ochranu nelze dovodit nárok na to, aby každá procesní vada vedla ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. To platí tím spíše v posesorním řízení, jehož smyslem je poskytnout v krátké době pouze prozatímní ochranu poslednímu faktickému stavu a jehož povaha neumožňuje rozsáhlé a podrobné zkoumání věci (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2133/15 ze dne 8. 12. 2015, bod 6).
17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu