Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti INSTALAČNÍ MATERIÁL - HERMAN, s. r. o., IČ: [IČO], se sídlem ve [adresa] zastoupené Mgr. Markem Freundem, advokátem, se sídlem ve [adresa] směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2009, č. j. 16 Nc 461/2008-273, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 25. 5 2009 se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud ústavní stížností směřující proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Brně. Dožaduje se jeho zrušení, neboť se jím cítí být dotčena v právu na soudní ochranu a spravedlivý proces u nestranného a nezávislého soudu, garantovaném čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Předmětným usnesením krajský soud rozhodoval v rámci řízení, v němž se stěžovatelka domáhala úhrady své peněžité pohledávky s příslušenstvím, o její námitce podjatosti. Vyslovil, že soudce Okresního soudu ve Vyškově, JUDr. P. Š., není z projednání a rozhodnutí věci vedené zde pod sp. zn. 6 C 22/2006 vyloučen. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v námitce neuvedla žádné okolnosti, které by prokazovaly nějaký poměr procesního soudce k věci, účastníkům či jejich zástupcům; popsané incidenty se soudcem zůstaly v rovině neprokázaných tvrzení a ostatní námitky mířily na postup soudce v konkrétní projednávané věci, což zákon jako důvod vyloučení soudce zapovídá. Stěžovatelka s tímto výsledkem nesouhlasí. V ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh předmětného řízení s akcentem na okolnosti, které ji vedly ke vznesení námitky podjatosti. Opakovaně si stěžovala předsedovi okresního soudu, že jmenovaný soudce svou nečinností působí v řízení průtahy, čemuž předseda soudu jednou zcela a podruhé částečně přisvědčil. Se soudcem měla opakovaně incident při uplatnění práva nahlédnout do spisu; obecný zmocněnec stěžovatelky pak podal v souvislosti s jednou z těchto událostí na soudce trestní oznámení. Ze strany soudce stěžovatelka cítí nepřátelství, není vůči ní nestranný. Jeho chování k obecnému zmocněnci i jejímu advokátu toto přesvědčení ještě zvýrazňuje. Protože podle názoru stěžovatelky stačí k vyloučení soudce pouhá pochybnost o jeho nestrannosti, je napadené rozhodnutí krajského soudu vadné. Navíc se krajský soud důsledně nezabýval jejími námitkami a neprovedl nejmenší dokazování.
Soudce zpravodaj tak jako v jiných případech primárně zkoumal, zda ústavní stížnost vedle formálních náležitostí vyžadovaných zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňuje též podmínku přípustnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. Podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu lze odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, odůvodnit tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce. Okolnost, že již bylo v řízení samostatně rozhodnuto k námitce účastníka tak, že soudce není vyloučen z projednávání věci, nebrání tomu, aby byla opětovně uplatněna v odvolacím řízení jako odvolací důvod. Podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, jímž bylo řízení skončeno, žalobou pro zmatečnost, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. I zde platí, že tento důvod zmatečnosti není nikterak závislý na tom, zda v řízení bylo (a jak) rozhodováno o účastníkem vznesené námitce podjatosti. Připouští-li občanský soudní řád možnost napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, musí k tomu, zda ve věci nerozhodoval vyloučený soudce, přihlížet i Nejvyšší soud (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V posuzované věci stěžovatelka podala ústavní stížnost proti usnesení, jímž bylo samostatně rozhodnuto o její námitce podjatosti. Možnost namítat podjatost soudců rozhodujících její věc jí tak zůstává zachována i nadále, a to přinejmenším v rámci odvolání či žaloby pro zmatečnost rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno. Dokud stěžovatelka tento opravný prostředek obsahující argument podjatosti soudce nevyčerpá, je nutno její ústavní stížnost hodnotit jako předčasnou, a tedy ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou. Závěrem soudce zpravodaj konstatuje, že při posuzování předmětné ústavní stížnosti bral v úvahu i usnesení sp. zn. I. ÚS 1130/09, jímž byl odmítnut obdobný, shodně zdůvodněný návrh stěžovatelky směřující proti rozhodnutí o námitce podjatosti jmenovaného soudce, vznesený ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Za dané situace musel soudce zpravodaj ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna. 2009
Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj