Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. F. K., zastoupeného JUDr. Ivo Pavlů, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 304/2010, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2009 sp. zn. 16 Co 89/2009 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. 16 C 314/2004, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. 5. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a 3. čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 7, čl. 9, čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 16 odst. 1, čl. 17 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 4, čl. 6, čl. 9, čl. 10, čl. 11 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 47 Charty základních práv Evropské unie, v čl. 10 Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 10 odst. 1, čl. 21 odst. 1 a čl. 22 Listiny základních práv Evropské unie, v čl. 2 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a 2, čl. 26, čl. 27 a čl. 40 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských a sociálních právech a v čl. 2 odst. 1 a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ust. § 243b odst. 5 věty první a ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Soudy všech stupňů zároveň shodně rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti zopakoval námitky, které uplatnil v řízení před obecnými soudy, zejm. "o existenci nesprávné realizaci procesního řízení s existencí opomenutých důkazů." Odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i námitky stěžovatele jsou účastníkům známy.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak okresní, tak zejména krajský a Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2011 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu