Ústavní soud rozhodl dne 30. května 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Pavla Holländera a Dagmar Lastovecké ve věci navrhovatele Vodafone Czech Republic, a. s., se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 24. února 2012 č. j. 5 Afs 66/2011-109 a Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2011 č. j. 11 Ca 265/2009-41, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozsudků s tím, že se jimi cítí zkrácen na svých právech, zakotvených v čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že podle jeho přesvědčení Městský soud v Praze a také Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí nevypořádaly s jeho argumentací vztahující se k výkladu § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů a k jeho nároku na uplatnění daňové ztráty dodatečným daňovým přiznáním ze dne 25. 3. 2008 - za zdaňovací období roku 2003, což však bylo správními orgány i soudem považováno za úkon učiněný po lhůtě k tomu stanovené. Dále poukázal na závěr soudů, dle něj nesprávný, týkající se § 38r zákona o daních z příjmů (zákona č. 586/1992 Sb.), novelizovaného zákonem č. 261/2007 Sb., i jeho vztahu k podílovým fondům a na nutnost takového výkladu citovaného ustanovení, který by nevybočoval z rozumného výkladu právního předpisu
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a opodstatněně ji zamítl. V rozsáhlém odůvodnění s poukazem na svou judikaturu vztahující se k daňovému právu, na judikaturu Ústavního soudu i Vrchního soudu v Praze, na věcnou působnost § 38r zákona o daních z příjmů, vyplývající z přechodných ustanovení zákona č. 261/2007 Sb., účinného od 1. 1. 2008, se vypořádal se všemi námitkami ve stížnosti uplatněnými, týkajícími se výkladu a aplikace citovaného ustanovení a důvodně konstatoval správnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Ten na základě zjištění, že stěžovatel podal za zdaňovací období roku 2003 řádné daňové přiznání (s vykázanou nulovou výší daně), k němuž dodatečné daňové přiznání s uplatněnou daňovou ztrátou snižující daňovou povinnost podal až v roce 2008, důvodně konstatoval, že toto dodatečné daňové přiznání bylo podáno zjevně po lhůtě stanovené § 41 odst. 4 ve spojení s § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků a řízení o něm proto bylo v souladu se zákonem správcem daně oprávněně zastaveno. S ohledem na shodné námitky, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a také ve stížnosti ústavní, lze na vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu v dalším odkázat. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2012
Jiří Nykodým předseda senátu Ústavního soudu