II. ÚS 1390/09

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. 5. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí vrchního soudu, neboť měl za to, že vrchní soud postupem nerespektujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") porušil jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl vrchní soud k odvolání stěžovatele i Krajského státního zastupitelství v Ostravě směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 19. 9. 2008 č. j. 28 T 12/2006-2660, tak, že napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil (výrok I.). Ve výroku II. uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let a rovněž k trestu zákazu činnosti. Ve výroku III. naopak stěžovatele zprostil obžaloby krajského státního zastupitelství pro skutek, kterým se měl dopustit trestného činu porušení povinností v řízení o konkurzu dle § 126 odst. 2 tr. zák., neboť se nejednalo o trestný čin. Ve zbývajících částech obžaloby týkajících se stěžovatele a obž. A. P., jimiž jim bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele dle § 256a odst. 1, odst. 3 tr. zák. věc vrátil státnímu zástupci k došetření (výrok IV.).

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Bylo by zásahem do pravomoci obecných soudů a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušným orgánům k realizaci jejich pravomocí.

Ústavní soud vychází z tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, že proti odsuzujícímu výroku citovaného rozhodnutí vrchního soudu podal v zákonné lhůtě dovolání. Stěžovatel tak dal tímto svým postupem najevo, že uplatňuje procesní prostředek, který zákon předvídá k ochraně jeho práv. Pokud by jeho stížnost byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů a nebyl by dodržen princip subsidiarity ústavní stížnosti. Z tohoto hlediska je ústavní stížnost podána předčasně a Ústavní soud ji hodnotí jako nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Rovněž za předčasnou Ústavní soud považuje ústavní stížnost v části, v níž stěžovatel brojí proti výroku IV. napadeného rozsudku, kterým vrchní soud v částech obžaloby týkající se spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele dle § 256a odst. 1, odst. 3 tr. zák. věc vrátil státnímu zástupci k došetření. V tomto případě stěžovatel zaměřil svou ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v průběhu probíhajícího soudního řízení, neboť vrchní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k těmto skutkům řízení trpí závažnými vadami, jež mají svůj původ v přípravném řízení, proto věc vrátil k došetření. Jak Ústavní soud ve své judikatuře několikrát zdůraznil, přípravné řízení, jakožto první fáze trestního řízení, má ve vztahu k řízení před soudem předběžný charakter. Jeho úkolem je zjistit, zda podezření z trestné činnosti proti určité osobě je do té míry odůvodněno, aby byla podána obžaloba či zda je tu důvod pro jiné rozhodnutí (jiný postup). Z existující judikatury Ústavního soudu rovněž zřetelně vyplývá jeho zdrženlivost při zasahování do průběhu trestního řízení v jeho počátcích (v předsoudním stadiu), pokud v této fázi nedojde ke skutečnému zásahu do základních práv a svobod, který by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení nebo zadržení dle § 75 tr. řádu). Z tohoto důvodu je třeba považovat zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v jeho počátcích za nepřípustný.

Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně pochybností nad nestranností rozhodujících soudců (viz bod 4. ústavní stížnosti), také tuto část ústavní stížnosti musel Ústavní soud hodnotit jako nepřípustnou, neboť tyto námitky (vzhledem k jejich charakteru) stěžovatel měl (či případně bude moci) uplatnit při podání návrhu na vyloučení orgánu činného v trestním řízení dle § 31 tr.řádu z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2009

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj