II. ÚS 1396/22

Odůvodnění

Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí ve věci škody způsobené pracovním úrazem. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a zákonného soudce zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal žalobou podanou dne 6. 6. 2014 zaplacení náhrady škody způsobené pracovním úrazem ve výši částky 516 641 Kč s příslušenstvím. U žalovaného dopravního podniku byl stěžovatel zaměstnán jako řidič MHD, avšak dne 28. 3. 2013 při výkonu práce náhle ztratil vědomí, autobus se samovolně rozjel a posléze zastavil o zeď poštovní budovy. V důsledku nárazu o volant a čelní sklo utrpěl stěžovatel lehký otřes mozku, podvrtnutí a natažení krční páteře, poranění nosu a čela aj. Stěžovatel namítal, že mu posléze byla v důsledku toho diagnostikována posttraumatická stresová porucha (dále také jako "PTSD"). Tyto následky, vedle fyzických zranění, stěžovatel označil za pracovní úraz. Žalovaná částka představovala náklady spojené s vypracováním lékařských posudků, bolestné a další náklady, především však rozdíl mezi vyplacenou nemocenskou a celkovým ušlým výdělkem ztížení společenského uplatnění v souvislosti s PTSD (180 000 Kč).

3. Okresní soud v Českých Budějovicích uložil žalovanému zaměstnavateli (vedlejšímu účastníkovi v řízení o ústavní stížnosti) rozsudkem č. j. 34 C 209/2014-849 ze dne 20. 11. 2020 povinnost zaplatit stěžovateli částku 217 937 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 181 254 Kč od 6. 6. 2014 do 29. 9. 2014 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 217 937 Kč od 30. 9. 2014 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok v odstavci I.). V části, v níž se stěžovatel na žalovaném domáhal zaplacení částky 298 704 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok v odstavci II.). Žalobci dále uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 48 137 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného (výrok v odstavci III.), dále povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 60 366 Kč v téže lhůtě k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka (výrok v odstavci IV.) a žalobci uložil i povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 57 338 Kč, z toho částku 42 338 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích.

4. Okresní soud ve svém rozsudku zdůraznil, že v souběžně probíhajícím trestním řízení ani v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by se žalobce na příčinách nehody podílel. Přiznal stěžovateli náhradu za ztrátu výdělku zapříčiněnou pracovním úrazem i bolestné stanovené posudkem, a to včetně úroků z prodlení, tj. žalobě vyhověl celkem v částce 217 937 Kč. Ve zbývající části uplatněných nároků (zejm. ztížení společenského uplatnění) žalobu zamítl - v částce 298 704 Kč. Okresní soud měl za prokázané (na základě znaleckých posudků), že se u stěžovatele po dopravní nehodě rozvinula úzkostná porucha, resp. porucha přizpůsobení, avšak nikoliv PTSD. Podíl pracovního úrazu, kterým bylo přispěno k rozvinutí poruchy přizpůsobení, nebylo možné dle znaleckých posudků přesně určit, což soud dovodil z porovnání hned dvou znaleckých posudků. Charakter potíží stěžovatele soud označil za značně subjektivní, vyjadřující obecnou nepohodu. Anxiózní projevy nejsou dostatečně závažné, aby založily nárok na odškodné za ztížení společenského uplatnění. U dílčích nákladů na hospitalizaci a cestovné soud neshledal příčinnou souvislost mezi vznikem nákladů a pracovním úrazem stěžovatele. Žalovaný i vedlejší účastník před obecnými soudy (zdravotní pojišťovna) považovali nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění v souvislosti se zraněním krční páteře za promlčený, čemuž soud konstatoval, že na věc je třeba aplikovat právní úpravu rozhodnou v době úrazu (občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013), kde je promlčecí lhůta k náhradě škody dvouletá dle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Stěžovatelův stav bylo možné považovat za ustálený dva roky po úrazu ze dne 28. 3. 2013, a to dle vyjádření během výslechu znalce v kontextu okolnosti, že stěžovatel byl rok a půl v pracovní neschopnosti a následovaly rehabilitace. Stěžovatel však svůj nárok uplatnil až v březnu 2018 (podáním ze dne 26. 3. 2018), tedy dle soudu dlouho po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty.

5. Stěžovatel brojil proti rozsudku odvoláním, namítal nepřezkoumatelnost odůvodnění v části týkající se vynaložených nákladů s léčením, rozporoval promlčení i závěry, které soud pojal z provedených důkazů. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací doplnil dokazování mj. o výslech znalce PhDr. P. G., klinického psychologa ze znaleckého ústavu, jež vypracoval posudek ohledně faktorů ovlivňujících vznik poruchy přizpůsobení u stěžovatele. Zdůraznil, že projev je multifaktoriální a nelze označit klíčový závěr o nejvýraznějším z nich. Negativní emoce a stav stěžovatele byly posíleny rovněž ohrožením plynoucím z trestního stíhání. Odvolací soud rovněž doplnil znalecký posudek vypracovaný prof. MUDr. M. K., CSc. výslechem při jednání, který setrval na závěru, že stav žalobce se ustálil v roce 2015, tj. dva roky po úrazu.

6. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 4. prosince 2020, č. j. 19 Co 406/2020-979, dospěl k závěru, že pokud jde o poruchu přizpůsobení, nejsou splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele z titulu pracovního úrazu, neboť žádná z nepříznivých okolností, které vedly ke vzniku poruchy přizpůsobení, nemá charakter úrazového děje. Dále uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovaným a vedlejším účastníkem je důvodná a že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, není zneužitím práva na úkor stěžovatele, který by marné uplynutí lhůty nezavinil, není ani vedena úmyslem způsobit mu újmu.

7. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítnul s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, kterou stěžovatel nesprávně aplikoval na odlišný skutkový stav v jeho věci. Zdůraznil, že o vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla, tak jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, je-li jednou z příčin, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný pod č. 35/2000 Sb. rozh. obč.). Dle Nejvyššího soudu obecné soudy správně posoudily okamžik ustálení zdravotního stavu, rozhodný pro posouzení námitky promlčení a přípustnost dovolacího důvodu tak nezaložila ani tato námitka.

8. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je argumentace, že stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy krácen na svých právech, a to zejména tím, že se obecné soudy dostatečně a v souladu se zákonnou úpravou nevypořádaly s argumentací stěžovatele ohledně nároku na ztížení společenského uplatnění v souvislosti s poruchou přizpůsobení, a dále podvrtnutím a natažením krční páteře, zejména pokud jde o příčiny vzniku těchto zdravotních problémů a současně posouzení otázky ustálení zdravotního stavu. Řízení před soudy bylo zatíženo značnými průtahy, stěžovateli bylo nesrozumitelné a v konečné fázi byl odepřen mimořádný opravný prostředek (závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšším soudem je v rozporu s čl. 36 Listiny). Restriktivním výkladem stěžejních právních předpisů, zejména zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a nařízení vlády č. 276/2015 Sb., došlo k jejich aplikaci v rozporu s čl. 4 Ústavy. Podle stěžovatele nedošlo k promlčení jeho nároku, a i kdyby ano, je třeba aplikovat korektiv dobrých mravů.

Posouzení Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

11. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

12. Stěžovatel v průběhu řízení namítal dezinterpretaci posudků prvostupňovým i odvolacím soudem. V obecné rovině není úkolem Ústavního soudu utvářet a přehodnocovat skutková zjištění (to náleží obecným soudům), Ústavní soud je povolán toliko k ověření, že výsledné skutkové zjištění nepředstavuje logický exces (ten je dán např. tehdy, nemá-li skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování při žádném z logicky přijatelných způsobů interpretace provedených důkazních prostředků, či je skutkové zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazními prostředky), a k ověření, že při dokazování byla v procesní rovině respektována základní práva a svobody. Žádné takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích (nižších soudů) neshledal. Závěry, které soudy pojaly z důkazů, jsou rozumné, důkazní materiál tvoří logický celek. Argumentace stěžovatele stran rozvinutí PTSD a souvislosti úzkostných potíží s pracovním úrazem, je tak nedůvodná, resp. Ústavnímu soudu nepřísluší logicky zdůvodněné závěry opětovně přehodnocovat.

13. Argumentace stěžovatele odškodněním následků poškození zdraví v psychické oblasti i v případě, že nepříznivé psychologické vlivy nepůsobily pouze v okamžiku úrazového děje je opřena o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3305/2011, v němž však soudy odepřely nárok na odškodnění v rozporu se skutkovými závěry znalců.

14. Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku stěžovatele na náhradu za ztížení společenského uplatnění spočívající v poúrazovém omezení hybnosti páteře stojí na skutečnosti, že stěžovatel uplatnil nárok u soudu prvního stupně až dne 27. 3. 2018. Samotný úraz proběhl dne 28. 3. 2013 a k ustálení stěžovatelova zdravotního stavu došlo po dvou letech. Podle § 265 odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2015, platí, že: "Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům." Dle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, však platí, že: "Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá." K otázce námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud obšírně vyjádřil a z celkového kontextu odůvodnění týkajícího se této námitky lze shledat, že nedospěl k přípustnosti dovolání jak z důvodu odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak ani z důvodu, že by se jednalo o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2013, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1170/2019, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1269/2019).

15. Polemika stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu i soudy nižších stupňů je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli spolehlivě poskytnuty v napadených rozhodnutích, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.

16. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373) ]. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba soudy nižších stupňů se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2022

David Uhlíř v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel má v části ústavní stížnosti ve věci náhrady nákladů řízení za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Usnesením sp. zn. II. ÚS 1396/22 ze dne 4. 7. 2022 rozhodl Ústavní soud o ústavní stížnosti téhož stěžovatele směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2022, č. j. 21 Cdo 2506/2021-1071, rozsudku Krajského soudu v Cˇesky´ch Budějovicích č. j. 19 Co 406/2020-979 ze dne 4. prosince 2020, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 34 C 209/2014-849 ze dne 20. listopadu 2019 tak, že ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

3. Usnesením sp. zn. II. ÚS 1396/22 ze dne 20. 12. 2022 opravil Ústavní soud rozpor záhlaví a odůvodnění podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 164 věta druhá a § 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o.s.ř.).

4. Ústavní soud v posledně citovaném usnesení rovněž konstatoval, že o zbytku předmětu řízení bude samostatně rozhodnuto (srov. opravné usnesení sp. zn. II. ÚS 755/17 ze dne 24. 4. 2017, v němž bylo totožně rozhodnuto o nevyčerpaném předmětu řízení).

5. Předmětem nynějšího řízení tak zůstává usnesení Krajského soudu v Cˇesky´ch Budějovicích cˇ. j. 19 Co 789/2021-1055 ze dne 29. července 2021, které stěžovatel označil v petitu ústavní stížnosti. [Toto rozhodnutí také již v minulosti napadl stěžovatel ústavní stížností, kterou odmítl Ústavní soud pro nepřípustnost (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2501/21 ze dne 13. 10. 2021)]. Stěžovatel naproti tomu výslovně nebrojí proti prvostupňovému rozhodnutí, proti němuž ze zákona nebyl přípustný opravný prostředek, ačkoliv byl stěžovatel o možnosti jej podat nesprávně poučen - jde o rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2021, č.j. 34 C 209/2014-1036.

6. Ústavní soud připomíná, že stěžovatel se původně před obecnými soudy domáhal žalobou podanou dne 6. 6. 2014 po žalovaném zaměstnavateli zaplacení částky 363 344 Kč s příslušenstvím, a to s ohledem na tvrzený pracovní úraz. Postupně žalobu rozšířil a následně vzal žalobu částečně zpět, o podstatě sporu již bylo obecnými soudy pravomocně rozhodnuto a rovněž Ústavní soud již pravomocně odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti těmto rozhodnutím.

7. Citovaným rozsudkem č. j. 34 C 209/2014-1036 okresní soud vypořádal žalobu o zaplacení 1 890 Kč s příslušenstvím, přičemž šlo o úhrady nákladů stěžovatele spojených s hospitalizací. Výrokem I. rozhodl okresní soud tak, že je žalovaný povinen zaplatil stěžovateli částku 675 Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. v části, v níž se stěžovatel domáhal na žalovaném zaplacení celkem částky 1215 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl. Výrokem III. určil, že je stěžovatel povinen zaplatit žalovanému zaměstnavateli na náhradě nákladů řízení částku 56 704 Kč. Výrokem IV. určil, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (pojišťovně) na náhradě nákladů řízení částku 71 191 Kč s příslušenstvím. Výrokem V. určil, že je stěžovatel povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 45 302,50 Kč s příslušenstvím. Stěžovatele v tomto rozhodnutí nesprávně poučil o možnosti podat odvolání v jinak bagatelním sporu.

8. O odvolání stěžovatele do výroku o nákladech řízení (výroky III. a IV. rozhodnutí okresního soudu) rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením cˇ. j. 19 Co 789/2021-1055, tak, že je výrokem I. odmítl podle § 218 písm. c) o.s.ř. Protože byl rozsudek okresního soudu vydán v řízení o částce, kterou lze považovat za bagatelní, za této situace nebylo přípustné podat odvolání ani proti vedlejšímu výroku. Stěžovatel se řídil nesprávným poučením okresního soudu, což považoval krajský soud za důvod zvláštního zřetele hodný v rozhodování o nákladech odvolacího řízení, proto výrokem II. usnesení konstatoval, že žalovaný ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.

9. Stěžovatel v části, jež je předmětem nynějšího řízení, vznesl argumentaci, kterou lze stručně shrnout tak, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech považuje za neústavní. Výklad § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem pokládá za nepřiměřený. Již přezkoumaným rozsudkem Krajského soudu v Cˇesky´ch Budějovicích č. j. 19 Co 406/2020-979 ze dne 4. prosince 2020, se odvolací soud dopředu vyloučil z povinnosti rozhodnout o všech případných odvoláních nejen stěžovatele, ale i dalších účastníků řízení, čímž došlo k odepření práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poměr úspěchu a neúspěchu měl být posuzován k předmětu celého sporu, z nějž krajský soud tuto část vyčlenil, tedy v závěru z částky 516 641 Kč.

10. Ústavní soud stěžovateli zaslal k replice vyjádření krajského soudu, který považuje stížnost za nedůvodnou. Krajský soud uvedl, že při rozhodnutí respektoval znění § 202 odst. 2 o. s. ř., které bylo s účinností od 30. 9. 2017 novelizováno zákonem č. 296/2017 Sb. Oproti dřívější úpravě, ve které byla při posuzování přípustnosti odvolání rozhodující výše plnění, o kterém bylo v rozsudku rozhodnuto, je s účinností od 30. 9. 2017 podstatná výše plnění v době vydání rozsudku. Jelikož v době vydání rozsudku bylo předmětem řízení 1 890 Kč s příslušenstvím, odvolací soud nemohl postupovat jinak, než odvolání odmítnout.

11. Stěžovatel ve své replice setrval na své původní argumentaci, podle které bylo klíčové zejména to, že okresní soud rozsudkem č. j. 34 C 209/2014-1036 rozhodoval až po vydání rozsudku krajského soudu, který část řízení vyčlenil k samostatnému řízení.

Posouzení Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

13. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

14. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. To se však v projednávaném případě nestalo.

15. Obecný princip minimalizace zásahů Ústavního soudu je patrnější právě v problematice náhrady nákladů řízení. Problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3931/18 a další).

16. Rozhodování o nákladech řízení podle § 150 o. s. ř. přitom představuje výjimečný postup, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, podle kterého lze náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat (srov. stanovisko pléna ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 bod 7). Z vyžádaného soudního spisu a napadeného rozhodnutí je zjevné, že okresní soud se otázkou povinnosti stěžovatele k náhradě nákladů řízení podrobně zabýval, včetně posouzení jednotlivých úkonů a toho, zda za ně bude vedlejším účastníkům (v řízení o ústavní stížnosti) podle příslušných právních předpisů přiznána náhrada úplná anebo jen částečná. Okresní soud neshledal prostor pro uplatnění § 150 o.s.ř. s ohledem na postoj stěžovatele v průběhu řízení. Ten totiž postupně uplatňoval nové nároky, a to zejména v části, v níž nebyl ve sporu úspěšný. Poukázal také na další okolnosti sporu, zejména to, že stěžovatel opakovaně zpochybňoval znalecké závěry a náklady řízení navyšoval. Krajský soud s ohledem na zákonnou úpravu přípustnosti odvolání nemohl napadeným usnesením rozhodnout jinak, než odvolání v řízení o bagatelní částce jako nepřípustné odmítnout.

17. Ústavní soud připomíná, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2020 č. j. 19 Co 406/2020-979 bylo rozhodnuto, že se rozsudek okresního soudu ve výroku II., co do částky 275 000 Kč s příslušenstvím potvrzuje (výrok I.), a co do nyní sporné částky 1 890 Kč s příslušenstvím a ve výrocích III. až V. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Citované rozhodnutí bylo přezkoumáno soustavou obecných soudů a Ústavní soud o této části řízení již pravomocně rozhodnul. I se zohledněním stěžovatelem zpochybněného postupu krajského soudu v řízení o podstatě sporu závěr vyslovený v nyní napadeném rozhodnutí obstojí. Nynější závěr Ústavního soudu také odráží výše zmíněný princip, podle kterého je Ústavní soud v případech ústavních stížností týkajících se nákladů řízení zdrženlivý.

18. Jelikož ani ostatní argumentaci stěžovatele nepovažoval Ústavní soud za opodstatněnou, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2024

Jan Svatoň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. V písemném vyhotovení usnesení sp. zn. II. ÚS 1396/22 ze dne 4. 7. 2022 došlo k chybné specifikaci data vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu, specifikaci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a data rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích - to vše v záhlaví usnesení. V odůvodnění byla vypořádaná rozhodnutí specifikována správně. Proto tento vnitřní rozpor, který vyšel najevo až po vydání rozhodnutí podáním stěžovatele ze dne 13. 10. 2022 a který představuje zjevnou chybu v psaní, opravil Ústavní soud tímto usnesením podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 164 věta druhá a § 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

2. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 789/2021-1055 ze dne 29. července 2021 bude samostatně rozhodnuto (srov. obdobně opravné usnesení sp. zn. II. ÚS 755/17).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2022

David Uhlíř v. r. předseda senátu