II. ÚS 1409/22

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Krajského soudu v Praze se žalobkyně, obchodní společnost BONAS spol. s r.o. v likvidaci, domáhala proti dvěma žalovaným, a to obchodní společnosti K.B.T. PROFTECH s.r.o. a stěžovatelce, zaplacení částky ve výši 61 945 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež měla vzniknout v důsledku nekalosoutěžního jednání. Mezi účastníky se v tomto řízení stala spornou otázka mezinárodní pravomoci a příslušnosti českých soudů. Stěžovatelka měla za to, že s ohledem na ustanovení § 13 odst. 2 druhé distribuční smlouvy, uzavřené mezi účastníky, zakládající prorogační doložku o výlučné pravomoci soudu ve Frankfurtu nad Mohanem je dána výlučná příslušnost německého soudu dle této prorogační doložky v souvislosti s čl. 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I bis"). Žalobkyně naopak tvrdila, že příslušnost českých soudů zakládá zejména čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis bez ohledu na sjednanou prorogační doložku. Stěžovatelčinu námitku nedostatku pravomoci, resp. nepříslušnosti Krajský soud v Praze usnesením č. j. 47 Cm 84/2017-245 ze dne 17. 6. 2020 vyslyšel a rozhodl o zastavení řízení o podané žalobě ve vztahu ke stěžovatelce. Spolu s tím rozhodl o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a žalobkyní. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že se dané řízení ve vztahu ke stěžovatelce nezastavuje. Následné dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že žaloba je vymezena jako spor o náhradu škody vzniklé "nekalosoutěžním ukončením spolupráce" a "nepřátelským převzetím obchodu" s výrobky KUBOTA na území České republiky. Zmíněná spolupráce i předmětný obchod s výrobky KUBOTA byly založeny i upraveny v distributorské smlouvě, a měly v ní tedy svůj původ. I spor o náhradu škody z údajného nekalosoutěžního jednání tak dle stěžovatelky musí nutně mít původ v právním vztahu upraveném distributorskou smlouvou, ve které byla předmětná prorogační doložka sjednána, jež proto měla být použita. Odvolací i dovolací soud však svým postupem zasáhly do autonomie vůle smluvních stran, a následkem toho i do práva na zákonného soudce. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním polemiky o (ne)správnosti konkrétního závěru o pravomoci a příslušnosti českých soudů k projednání žaloby směřující proti stěžovatelce, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud však vážný exces či jiný ústavně významný nedostatek v napadených rozhodnutích soudů nezjistil. Klíčovým pro posouzení použitelnosti ujednané prorogace na souzenou věc je zodpovězení otázky, zda žalobou uplatněný nárok představuje "spor související se smlouvou". Nejvyšší soud v té spojitosti podotkl, že pro úspěšné vyřešení této otázky, tj. zda nároky, které jsou předmětem řízení o podané žalobě, s druhou distribuční smlouvou souvisejí, či nikoli, je podstatné ověřit, zda by je bylo možno uplatnit i bez souvislosti s danou smlouvou, typicky proti osobám, které nebyly stranou této smlouvy (srov. bod 39 napadeného usnesení dovolacího soudu). Nejvyššímu soudu v prvé řadě neuniklo, že první žalovaná nebyla účastníkem dané smlouvy, pročež ve vztahu k ní nelze uvažovat o tom, že by nyní uplatněný nárok bylo lze považovat za nárok plynoucí ze smlouvy. Ústavní soud nepokládá tento vývod za svévolný, neboť je zřejmé, že stojí-li jeden ze žalovaných subjektů mimo smluvní rámec mezi žalobkyní a stěžovatelkou, pro který byla prorogační doložka sjednána, a mají-li být současně tito žalovaní zavázáni k žalovanému plnění společně a nerozdílně, je patrné, že minimálně intenzita či stupeň souvislosti s dotčenou distribuční smlouvou bude o poznání nižší, nebude-li relevantní souvislost scházet zcela. Přitom právě míra souvislosti zahájeného sporu s předmětnou smlouvou je stěžejním kritériem pro určení přiléhavosti, a tím i aplikovatelnosti prorogace na konkrétní spor. Nejvyšší soud neopomněl zmínit judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále též "SDEU") týkající se některých požadavků na určitost prorogační doložky. Podle ní mimo jiné platí, že doložka, která abstraktně odkazuje na spory vzniklé v rámci smluvních vztahů, se nevztahuje na spor týkající se deliktní odpovědnosti, která smluvnímu partnerovi údajně vznikla z důvodu jeho chování v souladu s protiprávní kartelovou dohodou (viz rozsudek ve věci C-352/13). Žalobkyně přitom žaluje především chování stěžovatelky a první žalované, k němuž mělo dojít až po skončení vzpomenuté distribuční smlouvy, které v žalobě charakterizuje jako "nepřátelské převzetí obchodu" vykazující znaky nekalosoutěžního jednání, na němž se měly (mají) stěžovatelka s první žalovanou společně podílet. Je pravdou, že žalobkyně za nekalosoutěžní označila již ukončení spolupráce v podobě výpovědi distribuční smlouvy stěžovatelkou. Primárně ovšem žaloba cílí na vzájemné jednání žalovaných, vůči němuž mělo být ukončení spolupráce mezi žalobkyní a stěžovatelkou, nahlíženo optikou žalobkyně, svou povahou "nutnou přípravou". Jinak řečeno, žalobkyně má stěžovatelce za zlé nikoliv to, že s ní spolupráci ukončila, ale to, jak se údajně zachovala poté a jak toto její jednání mělo (nadále) ovlivnit prostředí hospodářské soutěže v dané oblasti podnikání. Zmínka Nejvyššího soudu o nikoli kauzální, ale toliko korelační povaze souvislosti s distribuční smlouvou tedy není ústavně nekonformní či jinak vybočující z kautel spravedlivého procesu. Stejně tak se nejeví nepřípadným odkaz dovolacího soudu na zmíněný rozsudek SDEU ve věci C-352/13, z něhož lze seznat i právní názor, že nemůže-li žalující strana spor rozumně předjímat v okamžiku, kdy s uvedenou doložkou vyslovila souhlas, nelze na uvedený spor nahlížet tak, že má původ ve smluvních vztazích. Taková doložka dle SDEU neztělesňuje platnou výjimku z jinak obecně založené příslušnosti soudu (bod 70 cit. rozsudku). Aplikace tohoto závěru na souzený případ rozpaky v ústavněprávní rovině nebudí. "Rozumný předpoklad sporu" žalobkyní je úzce spjat s nalezením míry jeho souvislosti s onou distribuční smlouvou, jak bylo nastíněno výše. Vrchní soud, ale zvláště Nejvyšší soud přitom srozumitelně a racionálně vyložily, proč tu relevantní míra souvislosti (její potřebná kvalita) absentuje, a proč tedy není namístě, aby byl nynější spor podřízen sjednané prorogaci. Ústavní soud proto nemohl zřetelně dospět k závěru, že soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do autonomie vůle smluvních stran a následkem toho i do práva stěžovatelky na zákonného soudce. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. září 2022

Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Shora uvedená věc byla v souladu s § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s rozvrhem práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění (dále jen "rozvrh práce"), přidělena k rozhodnutí do druhého senátu ve složení: Tomáš Lichovník, soudce určený podle § 9 rozvrhu práce a David Uhlíř (soudce zpravodaj).

2. Ve svém podání ze dne 1. 6. 2022 soudce David Uhlíř předložil předsedovi prvního senátu Ústavního soudu spis spolu s návrhem, aby rozhodl o jeho případném vyloučení z projednávání a rozhodování uvedené věci v souladu s § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jako důvod soudce David Uhlíř uvedl, že právní zástupce stěžovatelky JUDr. P. M. také zastupuje obchodní společnost, v níž je minoritním společníkem. Tato společnost spravuje jeho majetek ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a JUDr. P. M. je proto v obdobném postavení, jako by zastupoval jeho samotného.

3. Podle § 36 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"). 4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je vždy posuzována z hlediska subjektivního a objektivního. Zatímco subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, (vedlejším) účastníkům nebo jejich zástupcům, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)]. 5. První senát Ústavního soudu, jemuž věc o vyloučení soudce druhého senátu podle § 10 rozvrhu práce náleží, zvážil uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že vzhledem k osobě právního zástupce stěžovatelky, který rovněž zastupuje společnost spravující vlastní majetek soudce Davida Uhlíře, může být z pohledu běžného a rozumného pozorovatele (srov. např. bod 10 usnesení sp. zn. II. ÚS 2395/17 ze dne 5. 9. 2017) jeho nestrannost legitimně zpochybněna pro jeho blízký poměr k zástupci účastníka.

6. Protože první senát Ústavního soudu shledal, že jsou dány předpoklady podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavního soudu, rozhodl o vyloučení soudce Davida Uhlíře z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1409/22. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2022

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu