Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2024 č. j. 8 To 53/2024-785 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. ledna 2024 sp. zn. 2 T 139/2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 8, čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 2T 139/2012 ze dne 23. 1. 2024 byl zamítnut návrh stěžovatele na vyslovení promlčení výkonu trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, jak mu byl tento uložen rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 5. 2013 č. j. 2 T 139/2012-316 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2013 č. j. 5 To 237/2013-404. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, ta však byla usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 53/2024-785 ze dne 27. 2. 2024 zamítnuta.
2. Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí. V odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že počínaje dnem 7. 8. 2013, nejpozději dnem následujícím, počala běžet promlčecí lhůta ve smyslu ust. § 94 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, která v případě stěžovatele činí pět let. Tato tedy mohla uplynout nejpozději dne 8. 8. 2018. Dne 1. 6. 2015 byl na stěžovatele vydán Evropský zatýkací rozkaz. Zde došlo ve smyslu odst. 4 písm. a) a odst. 5 citovaného zákonného ustanovení k přerušení běhu promlčecí lhůty a započala běžet lhůta nová. Ta byla opět přerušena, a to dne 11. 6. 2016, kdy byla vydána žádost o provedení opatření, nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu.
3. Stěžovatel především namítá, že není na jisto postaveno, že pobýval v cizině, natož aby bylo zjišťováno jak dlouho a v jakém období. Skutečnost, že byl zadržen dne 12. 9. 2022 na území Itálie, nesvědčí o tom, že zde pobýval po celou dobu. Stěžovatel prý již v odůvodnění podané stížnosti ze dne 6. 2. 2024 mimo jiné uvedl, že není známo, kdy se soud dozvěděl o tom, že měl stěžovatel v cizině spáchat přestupek dne 27. 6. 2017. Tato skutečnost ostatně sama o sobě neprokazuje, že stěžovatel pobýval po celou dobu, kdy nebyl trest vykonán, na území Itálie. Tato skutečnost pouze prokazuje, že na území cizího státu pobýval tohoto dne. Sama žádost o přidělení daňového čísla také není důkazem o trvalém pobytu na území daného státu. Soudy obou stupňů se podle stěžovatele nesprávně spokojily s konstatováním, že stěžovatel ve své výpovědi před italským soudem, kterou se snažil odvrátit vydání do České republiky, potvrzoval svůj pobyt na území Itálie v období delším než pět let, a že mu v jeho snaze pomáhala přítelkyně. Tvrzení o dlouhodobém pobytu v Itálii však byla přípustná forma obhajoby stěžovatele, neboť se snažil o to, aby nebyl vydán do České republiky, přičemž má právo v rámci obhajoby uvádět i lež.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů, není oprávněn přehodnocovat jejich hodnocení důkazů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K tomu ve zkoumaném případě nedošlo. Jak k podstatě věci uvedl Krajský soud v Brně, stěžovatelovy námitky v tom směru, že nebyl dostatečně prokázán jeho pobyt v Itálii, byly vyvráceny mimo jiné jeho vlastní výpovědí. Ale i kdyby se nezdržoval v rozhodné době neustále v cizině, pak je nepochybné, že soud prvního stupně činil opatření, směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení se jedná, a běh promlčení tak byl přerušen. 5. Soudní řízení proběhlo v daném případě postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. 6. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v daném případě provedly dostupné důkazy a učinily adekvátní závěr. Z rozhodnutí je přitom dostatečně patrné, z jakých důkazů při posuzování otázky promlčení vycházely, přičemž je zřejmé, že tyto důkazy jim umožnily učinit si dostatečně jasnou představu o skutkových okolnostech věci. 7. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu