II. ÚS 1415/09

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž nebyla stěžovateli přiznána bezplatná obhajoba v jeho trestní věci. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 4 a čl. 90 Ústavy, dále právo pokojně užívat svůj majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě, a ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny, a byla tím dovršena propojenost jeho nezákonného trestního řízení s vedením nezákonného konkurzního řízení.

Stěžovatel rekapituluje průběh svého trestního řízení, které bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem, i souvisejícího konkurzního řízení, které považuje za nezákonné. Poukazuje na to, že v těchto dlouholetých integrovaných řízeních prokazoval, že je osobou nemajetnou. Všechny soudy, které zamítly stěžovateli právo na bezplatnou právní pomoc, rozhodovaly v situaci, kdy bylo manipulováno se spisy. Absolutně ignorována byla i jeho žádost ze dne 3. 12. 2008. Její existence byla přiznána až usnesením ze dne 15. 12. 2008, když předtím jej soud nevyzval k vyplnění příslušného formuláře, což nenapravil ani stížnostní soud, který zneužil skutečnosti, že absence příjmů se nedá doložit. V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s názorem stížnostního soudu, že žádal o bezplatnou obhajobu v situaci, kdy byl zastoupen dvěma obhájci. Má za to, že tito obhájci byli přítomni u hlavního líčení na pokyn Prefy Pardubice, která je najala, aby se účastnili hlavního líčení jako obhájci pravomocně zproštěného stěžovatele, aby tak tomuto skutečně poškozenému dokumentovali nezákonnost trestního řízení.

Stěžovatel současně žádá o osvobození od placení soudního poplatku, neboť jeho majetkové poměry neumožňují hrazení soudního poplatku, a rovněž navrhuje, aby náklady jeho zastoupení zaplatil stát dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2007 č. j. 7 T 78/2006-3376 byli stěžovatel a další obvinění zproštěni z obžaloby, která stěžovatele vinila z trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., pro účastenství ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. a pro účastenství ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. z. k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. O odvolání poškozeného správce konkursní podstaty společnosti RASTRA AG - CZ, a. s., Pardubice rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. 9 To 105/2008, kterým ve vztahu k některým obviněným odvolání zamítl a ve vztahu ke stěžovateli, Mgr. R. V. a Ing. J. M. věc vrátil krajskému soudu s tím, aby rozhodl o chybějícím výroku o náhradě škody. Na počátku hlavního líčení, které se konalo za účelem doplnění chybějícího výroku o náhradě škody, stěžovatel požádal o bezplatnou obhajobu, když tvrdil, že obhajoba jeho obhájců Mgr. N. a JUDr. Ch. již skončila vyhlášením zprošťujícího rozsudku.

Usnesením, napadeným ústavní stížností, Krajský soud v Praze podle § 33 odst. 2 tr. ř. a contrario rozhodl, že se stěžovateli nepřiznává v jeho trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 78/2006 obhajoba bezplatná. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatel nepředložil žádné doklady, které by svědčily o tom, že nemá dostatek finančních prostředků, aby mohl vzniklé náklady hradit. Nadto se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že obhajoba jeho obhájců již skončila. O stížnosti stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze druhým napadeným usnesením tak, že tuto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Uvedl, že z obsahu trestního spisu nezjistil žádnou skutečnost, která by odůvodňovala vyhovění podané žádosti stěžovatele, který byl u hlavního líčení, při němž tuto žádost podal, řádně zastoupen dvěma zvolenými obhájci. Uzavřel, že stěžovatel nijak neprokázal, že by neměl dostatek peněz na hrazení nákladů obhajoby. Vrchní soud naopak zjistil z obchodního rejstříku, že stěžovatel je jednatelem, předsedou představenstva, předsedou dozorčí rady, resp. prokuristou v sedmi obchodních společnostech, přičemž neprokázal, že by ve všech těchto společnostech pracoval bez nároku na finanční odměnu nebo že by v nich již nebyl činný. Protože ale po vyhlášení usnesení soudu prvního stupně došlo ke změně situace ukončením obhajoby na podkladě plné moci oběma obhájci v důsledku toho, že jim stěžovatel sdělil, že nemá finanční prostředky na úhradu nákladů, stížnostní soud v zájmu zajištění procesních práv stěžovatele a garantování jeho nutné obhajoby stěžovatele vyzval, aby si zvolil jiného obhájce. Protože tak neučinil, ustanovil mu obhájce z úřední povinnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy hlavy páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Ústavní soud podotýká, že při přezkoumání ústavní stížnosti se zabýval toliko námitkami relevantními z hlediska uplatněného petitu návrhu, kterým je při rozhodování vázán. V tomto směru stěžovatel polemizuje se závěrem obecných soudů, že ve smyslu § 33 odst. 2 tr. ř. neosvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby. Ustanovení poslední věty článku 40 odst. 3 Listiny obsahuje pravidlo, že obviněný je zásadně povinen uhradit náklady za poskytnutí právní pomoci. Ponechává přitom ale zákonodárci prostor k tomu, aby zákonem určil podmínky, za nichž právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně. Dle ust. § 33 odst. 2 tr. řádu, osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. V případech uvedených ve větě první a druhé náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát. Ústavní soud v obdobných případech v minulosti uplatňoval svou přezkumnou pravomoc velmi restriktivně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 343/02 či sp. zn. II. ÚS 495/02, dostupná v on-line databázi rozhodnutí NALUS), když opakovaně zdůraznil, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku dle § 33 odst. 2 tr. ř., náleží toliko soudům obecným. Ústavní soud může přezkoumat jen to, zda obecné soudy interpretovaly a následně aplikovaly použitá ustanovení jednoduchého práva ústavně konformním způsobem. V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí představovala exces z ústavního rámce. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlily, proč neshledaly žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu za důvodnou. Jejich závěru, že stěžovatel nijak neprokázal, že by neměl dostatek finančních prostředků na hrazení nákladů obhajoby, nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm. Soudům přísluší jen zhodnotit předložené doklady. V projednávaném případě však stěžovatel svoji žádost ničím neosvědčil. Nadto, jak konstatoval stížnostní soud v odůvodnění napadeného usnesení, stěžovatel se již dříve opakovaně domáhal přiznání bezplatné obhajoby, svou žádost však ani v předchozí době nedoložil doklady, které by mohly být podkladem pro rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby. Lustrací návrhů, podaných u Ústavního soudu, bylo zjištěno, že předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu již bylo rozhodnutí o nepřiznání bezplatné obhajoby stěžovatele v projednávaném trestním řízení. Ústavní soud ani v tomto předchozím případě neshledal, že by postupem soudů bylo zasaženo do stěžovatelových ústavních práv a usnesením ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 713/06 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku stěžovatele, že při hlavním líčeni dne 3. 12. 2008 již neměl obhájce. Jak vyplývá z protokolu o tomto hlavním líčení, jehož stejnopis stěžovatel připojil k ústavní stížnosti a předmětem něhož bylo již pouze řízení o nároku poškozeného na náhradu škody, toto se konalo za přítomnosti obou stěžovatelem zvolených obhájců Mgr. N. a JUDr. Ch. Pokud v mezidobí po vyhlášení rozhodnutí, jímž byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, došlo k ukončení obhajoby stěžovatele těmito obhájci, k této situaci zaujal patřičný postoj stížnostní soud, který poté, co jeho výzva stěžovateli, aby si zvolil jiného obhájce, zůstala bez odezvy, mu ustanovil obhájce z úřední povinnosti. Tím mu zajistil právo na obhajobu pro zbývající část adhezního řízení. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na obhajobu nebo k porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace považuje proto rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, není dána zákonná podmínka pro vyhovění návrhu, aby náklady právního zastoupení stěžovatele zaplatil stát (srov. ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K žádosti stěžovatele o osvobození od placení soudního poplatku je třeba uvést, že řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudním poplatkům (srov. § 62 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2009 Stanislav Balík předseda senátu

Odůvodnění

Dne 29. 5. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost Ing. J. S. (dále jen "stěžovatel") proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 4 To 11/2009, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 7 T 78/2006. Podle rozvrhu práce byl jako soudce zpravodaj senátu rozhodujícího ve věci určen soudce Jiří Nykodým.

Takto určený soudce zpravodaj předložil I. senátu Ústavního soudu k posouzení otázku své podjatosti v předmětné věci, protože stěžovatele po určitou dobu zastupoval jako advokát. S ohledem na průběh poskytování právních služeb stěžovateli se Jiří Nykodým považuje ve věcech stěžovatele za podjatého.

Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. První senát Ústavního soudu, určený rozvrhem práce Ústavního soudu pro rozhodnutí o vyloučení soudců druhého senátu, dospěl, na základě prohlášení soudce J. Nykodýma, učiněného v souladu s ustanovením § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, k závěru, že vzájemný vztah J. Nykodýma, jako bývalého advokáta, a jeho bývalého klienta, který je v předmětné věci stěžovatelem, vylučuje soudce J. Nykodýma z projednávání této ústavní stížnosti.

Na základě těchto skutečností vyloučil I. senát Ústavního soudu soudce Jiřího Nykodýma z rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele, protože ve věci shledal naplnění podmínek § 36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2009

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu