Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Janem Oswaldem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, č. j. 31 C 139/2009-88, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2011, č. j. 3 Co 158/2010-119, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30 Cdo 3926/2015-221, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
3. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti rozhodnutím soudu nalézacího, odvolacího a dovolacího. Činí tak ovšem v procesní situaci, v níž řízení o dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 25. 11. 2011) bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu zastaveno, protože stěžovatel nesplnil podmínku právního zastoupení stanovenou zákonem. Napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž nebyly řešeny meritorní otázky, může ovšem Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
4. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že Nejvyšším soudem provedená intepretace a aplikace zákonných ustanovení, týkajících se povinného zastoupení v dovolacím řízení, byla v nyní projednávané věci ústavně konformní. K doplnění dovolání o zákonem předpokládané náležitosti byla totiž stěžovateli stanovena dostatečně dlouhá lhůta a teprve po jejím marném uplynutí bylo dovolací řízení zastaveno. Za tohoto stavu - aniž by se Ústavní soud vyjadřoval k zákonnosti takového postupu - k protiústavnímu odepření spravedlnosti nedošlo. Ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je tudíž zjevně neopodstatněná.
5. V rozsahu směřujícím proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu je pak za tohoto stavu ústavní stížnost nepřípustná. Podle ustanovení § 75 odst. 1 č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je totiž návrh nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Z povahy věci přitom musejí být tyto procesní prostředky vyčerpány řádně (jde o projev subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k ostatním prostředkům ochrany práva). V projednávané věci ovšem stěžovatel dovolání řádně nevyčerpal, v důsledku čehož bylo dovolací řízení zastaveno (srov. předcházející odstavec), čímž se též zavřela cesta k meritornímu přezkumu napadených rozsudků Ústavním soudem.
6. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu