II. ÚS 1425/17

Odůvodnění

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelka na str. 5 (z 6 stran textu ústavní stížnosti, včetně petitu) krátce specifikovala namítaný zásah do jejích základních práv tvrzením, že odvolací soud se bez bližšího odůvodnění ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a rozhodnutí potvrdil. Podle stěžovatelky z rozhodnutí obecných soudů neplyne srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. právě tyto závěry obecných soudů jsou podle názoru stěžovatelky v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Rozhodnutí obecných soudů stěžovatelka označuje za projev zřejmé libovůle. Žádné další argumenty na podporu svých tvrzení však - vyjma čistě skutkových tvrzení - neposkytla.

2. Okresní soud v K. V. zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení 9 706 604 Kč s příslušenstvím. Konstatoval, že nájemní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou v postavení nájemce a Statutárním městem K. V. (dále jen "žalovaný") v postavení pronajímatele v roce 1997 obsahuje zvláštní ustanovení o provádění stavebních úprav na nemovitosti - předmětu nájmu, která stanovují práva a povinnosti jinak, než jak vyplývají z ustanovení § 667 odst. 1, § 668 odst. 1 a § 669 občanského zákoníku. Podle předmětné smlouvy nemá nájemce právo na úhradu nákladů vynaložených na stavební úpravy nebo opravy pronajaté věci nebo jiné náklady vynaložené v souvislosti s provozováním jeho podnikatelské činnosti.

3. Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil. Nejprve se vypořádal s námitkou stěžovatelky, podle níž je předmětná smlouva cesí původní smlouvy o nájmu z roku 1993; jde však o novou skutečnost uplatněnou v rozporu s § 205 a) o. s. ř. a jako taková nemůže být odvolacím důvodem. Posléze konstatoval, že výklad sporného čl. 7 smlouvy vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ke kterým nemá žádné výhrady, a odvolání stěžovatelky shledal nedůvodným. V závěru rozsudku se zabýval námitkami stěžovatelky stran výše náhrady nákladů řízení, kterou po přepočtu snížil v její prospěch.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl poté, co dospěl k závěru o jeho nepřípustnosti. Nejvyšší soud se vyjádřil k ustálené rozhodovací praxi soudů v otázce výkladu smluv a dodal, že odvolací soud vyložil obsah sporných článků 7 a 8 podle příslušných výkladových pravidel blíže specifikovaných například v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1650/98. Současně uvedl, že ani námitka procesního pochybení odvolacího soudu, který nepřijal namítanou cesi jako odvolací důvod, nýbrž jako novou skutečnost, ve věci nemůže obstát. Odvolací soud tuto otázku ve svém rozhodnutí vyřešil (negativně) i po právní stránce, když tento jeho závěr odpovídá obsahu čl. 14 bod 3. předmětné smlouvy, podle něhož předmětná smlouva ruší v plném rozsahu předchozí nájemní smlouvu z roku 1993.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že si je plně vědoma toho, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

6. V nyní posuzované věci stěžovatelka svou ústavní stížnost opírá o tvrzení, že obecné soudy svá rozhodnutí neodůvodnily adekvátním způsobem, resp. namítá rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Žádné další argumenty k podepření jejích námitek však Ústavnímu soudu neposkytuje. Stěžovatelka na straně 5 ústavní stížnosti uvádí, že se omezuje v textu pouze na ty námitky mající bezprostřední vztah k namítanému zásahu do jejích základních práv. To však neznamená, že se Ústavní soud spokojí s tím, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uvede pouze jakési stručné "shrnutí" namísto konkrétních argumentů stran porušení jejích základních práv. Ústavní soud nadto není povolán k posuzování skutkových okolností případu. Avšak ani v tomto směru není zřejmý žádný zásah do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ze strany obecných soudů. Naopak, z obsahu rozhodnutí zejména soudu prvního stupně plynou všechny podstatné skutkové okolnosti případu a zřejmé jsou jak úvahy soudy, tak i právní hodnocení věci. Ani odvolacímu soudu nelze upřít pečlivost při přezkumu rozhodnutí soudu nižší instance a dovolací soud se k otázce výkladu smluv - ačkoliv pouze stručně - rovněž výstižně vyjádřil. Ve věci jde patrně pouze o pokračující polemiku s rozhodováním obecných soudů, která důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.

7. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu