Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve Vazební věznici Valdice zastoupeného Mgr. Lukášem Venclem, advokátem, sídlem [adresa] Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 115/2026-710 ze dne 24. února 2026, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 93/2025-663 ze dne 1. října 2025 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 2 T 27/2025-556 ze dne 9. června 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ("krajský soud") uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a dále zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to specifikovaného kuchyňského nože. Dále byl stěžovateli podle § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění v trvání deseti let.
3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ("odvolací soud") bylo zamítnuto odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dále dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy v jeho případě porušily zásadu "in dubio pro reo" a zároveň chybně hodnotily důkazy ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů.
5. Stěžovatel dále tvrdí existenci tzv. opomenutých důkazů. Podle něj obecné soudy bezdůvodně odmítly provést celou řadu jím navrhovaných důkazů a jejich neprovedení dostatečně neodůvodnily.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
9. V této věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v postupu obecných soudů neshledal. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů, ledaže jde o mimořádné případy extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Zjištění skutkového stavu je primárně úkolem soudu prvního stupně, přičemž jeho pochybení může za stanovených podmínek zhojit soud odvolací či dovolací [srov. znění § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu]. Ústavní soud není čtvrtou instancí, natož instancí, která by měla krom excesů přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů.
10. Stěžovatel zároveň své námitky ohledně chybného hodnocení důkazů uvedl v ústavní stížnosti velmi obecně. V případě, že ani sám stěžovatel nevznáší žádné konkrétní argumenty, kterými odůvodňuje porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nemá Ústavní soud fakticky co přezkoumávat. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Při absenci relevantní argumentace tak není dán prostor pro přezkum posuzované ústavní stížnosti Ústavním soudem.
11. Ústavní soud dále neshledal ani existenci tzv. opomenutých důkazů v řízení před obecnými soudy (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. června 2004). Není totiž povinností soudů provést všechny navržené důkazy. Pokud nicméně některý neprovedou, musí řádně odůvodnit z jakého důvodu.
12. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že důkazní návrhy stěžovatele byly zcela nadbytečné, jelikož skutkový děj byl přesvědčivě prokázán již dříve provedenými důkazy (bod 7 napadeného usnesení odvolacího soudu). S argumentací odvolacího soudu se rovněž ztotožnil i Nejvyšší soud (body 25 a 26 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Obecné soudy tak dostatečně odůvodnily své rozhodnutí neprovést navržené důkazy. V jejich postupu tak Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu