Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. V., zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2021 č. j. 10 Afs 397/2020-67, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo odepřít výpověď zaručené čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Celní úřad pro hlavní město Prahu poté, co při prohlídce nebytových prostor u stěžovatele nalezl 450,2 kg tabáku bez dokladů prokazujících jeho řádné zdanění a stěžovatel nevyhověl výzvě k podání daňového přiznání, vyměřil z moci úřední stěžovateli spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období listopad 2013; následně stěžovateli uložil pokutu ve výši 31 899 Kč za opožděné tvrzení daně. Stěžovatelovo odvolání proti uložené pokutě, jakož i následná žaloba proti rozhodnutí odvolacího orgánu byly zamítnuty. V záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vyžadovat po daňovém subjektu daňové tvrzení v situaci, kdy je daňový subjekt trestně stíhaný, je v rozporu se zásadou zákazu sebeobviňování. Stěžovatel v posuzovaném řízení žádal o přerušení daňového řízení do skončení trestního řízení, neboť měl za to, že správcem daně požadované daňové tvrzení by mohlo být využito proti stěžovateli v trestním řízení.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů a daňových orgánů, kterou vedl již v předchozím řízení. Obecné soudy však již všechny stěžovatelovy námitky vypořádaly v předchozích rozhodnutích, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými. K námitce porušení zákazu sebeobviňování Nejvyšší správní soud stěžovateli již vysvětlil, že daňové řízení a trestní řízení nesledují stejný cíl. Právo neobviňovat sebe sama nejde tak daleko, aby v sobě zahrnovalo právo odmítnout podat daňové přiznání, a to ani při souběžném řízení trestním. Jak již ve své judikatuře detailně vysvětlil Evropský soud pro lidská práva, pokud by snad zákaz sebeobviňování měl znamenat též protiústavnost nejrůznějších (sankcionovaných) výzev k podání daňového či celního tvrzení, v podstatě by to zničilo fungování daňových systémů ve smluvních státech Úmluvy (srv. rozhodnutí ESLP ze dne 10. 9. 2002, stížnost č. 76574/01, Allen proti Spojenému království či ze dne 21. 4. 2009, stížnost č. 19235/03, Marttinen proti Finsku). Na ústavní rovině Ústavní soud žádné pochybení neshledal.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Ludvík David v. r. předseda senátu