Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. T., zastoupené JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012 ve věci sp. zn. 28 Cdo 1014/2011, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008 ve věci sp. zn. 64 Co 133/2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2007 ve věci sp. zn. 20 C 114/2006, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 30 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Shora označeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelčinu žalobu na náhradu škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu České správy sociálního zabezpečení při výpočtu jejího starobního důchodu. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stěžovatelčino dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal zásadní právní význam projednávané věci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se správností jí vypočteného starobního důchodu, přičemž zdůrazňuje, že uvedeným výpočtem byla diskriminována v důsledku emigrace do Rakouska v roce 1982, přestože takovou diskriminaci výslovně vylučuje Smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o sociálním zabezpečení, publikovaná pod č. 55/2001 Sb.m.s. Jelikož rozdíl mezi vyplacenými částkami starobního důchodu a částkami, jež správně měly být stěžovatelce vyplaceny, činil ke dni 31. 12. 2005 částku 60 674,- Kč, podala stěžovatelka na Českou republiku - Ministerstvo práce a sociálních věcí žalobu o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Ve vztahu k projednávané věci je třeba v prvé řadě zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje jen a pouze argumenty, se kterými se vypořádaly již soudy první a druhé instance, a taktéž soud dovolací. Současně je namístě připomenout, že tvrzeným diskriminačním postupem České správy sociálního zabezpečení se obecné soudy - tak jak opakovaně uváděly v odůvodněních napadených rozhodnutí - nemohly věcně zabývat, neboť prizmatem principu subsidiarity nemůže být dána odpovědnost státu za nesprávný úřední postup nebo za nezákonné rozhodnutí, pokud stěžovatelka v původním řízení proti tomuto postupu/rozhodnutí nikterak nebrojila. V této souvislosti postačí pouze uvést, že ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadené rozsudky spočívají na nesprávných skutkových zjištěních, že proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení nepodala opravný prostředek, v ústavní stížnosti toto své tvrzení nikterak nekonkretizuje a na podporu tohoto svého tvrzení ani nepředkládá žádný důkaz (resp. nenavrhuje jeho provedení). Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích učinily Obvodní soud pro Prahu 2, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Ústavní soud proto návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012 Stanislav Balík předseda senátu