II. ÚS 1505/16

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť tvrdí, že zasáhla do jeho práv zaručených čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

3. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení § 72 odst. 4 téhož zákona).

4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Takovým prostředkem se podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz].

5. Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku pléna (Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, č. 40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599) k podání dovolání v trestním řízení, "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání." Tato právní věta je odůvodněna (viz body 24-26 odůvodnění) tím, že "z dikce ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§ 265a trestního řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud. Z uvedeného vyplývá, že námitka stěžovatelů stran neefektivnosti využití opravného prostředku v podobě dovolání nemůže obstát."

6. Pokud tedy v nyní projednávané věci Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele zrušil předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň - město a znovu jej odsoudil k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody a současně jej výslovně poučil o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí dovolání, je zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti musel být tento mimořádný opravný prostředek vyčerpán. Jak si ostatně stěžovatel ověřil dotazem učiněným u Okresního soudu Plzeň - město, toto dovolání skutečně bylo podáno. Stěžovatel tak využil svého práva podat mimořádný opravný prostředek, přičemž jak vyplývá ze shora řečeného, jedná se o procesní prostředek, který mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv. Za této situace tedy Ústavnímu soudu a priori nepřísluší zabývat se podanou ústavní stížnosti, neboť z důvodu shora vyložené zásady subsidiarity je nynější návrh stěžovatele nepřípustný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

7. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

8. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost nedochází k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že "[b]yl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Jinak řečeno, i pokud by Nejvyšší soud podané dovolání neshledal přípustným a odmítl je, zůstává zachována lhůta pro případné podání nové ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2016

Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj