Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 19. 6. 2019 č. j. 3 SPR 19/2019-62, sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 3. 5. 2019 č. j. 1 SPR 47/2019-188, sdělení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 3. 2019 č. j. 1 SPR 132/2019-20, sdělení Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 8. 3. 2019 sp. zn. SPR 120/2019, usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 3. 2019 č. j. 11 T 130/2016-3639, usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 4. 2019 č. j. 2 T 104/2010-2992, usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 4. 2019 č. j. 3 T 131/2017-2151, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2019 č. j. 8 To 192/2019-558, ve spojení s návrhem na předností projednání věci, návrhem na zrušení § 283-287 a § 289 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; nařízení vlády č. 455/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, které rostliny nebo houby se považují za rostliny a houby obsahující omamnou nebo psychotropní látku a jaké je jejich množství větší než malé ve smyslu trestního zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 3/2012 Sb.; ustanovení § 2 písm. d), § 5 odst. 5, § 15 písm. e), § 24 odst. 1, písm. a), § 24a, 24b a 29 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů; zákona č. 50/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění pozdějších předpisů; vyhlášky č. 221/2013 Sb., kterou se stanovují podmínky pro předepisování, přípravu, výdej a používání individuálně připravovaných léčivých přípravků s obsahem konopí pro léčebné použití; a vyhlášky č. 236/2015 Sb., o stanovení podmínek pro předepisování, přípravu, distribuci, výdej a používání individuálně připravovaných léčivých přípravků s obsahem konopí pro léčebné použití, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a sdělení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Dále namítá, že byl porušen čl. 5 Listiny, podle nějž je každý způsobilý mít práva.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, stěžovatel v posuzované věci podal několik návrhů na obnovu trestních řízení vedených proti stěžovateli pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Pro uvedení do kontextu Ústavní soud doplňuje, že stěžovatel je mnoho let propagátorem léčebných účinků marihuany a k tomuto účelu sám konopí ve značných objemech pěstuje, zpracovává a dále distribuuje. V souvislosti s touto činností již bylo proti němu vedeno několik trestních stíhání a stěžovatel je rovněž účastníkem mnoha řízení různého charakteru před orgány veřejné moci. Podaná ústavní stížnost mezi těmito spory a skutečnostmi často nerozlišuje a obsahuje rovněž argumentaci, která nijak nesouvisí s vymezeným předmětem řízení. Ústavní soud je však vázán petitem ústavní stížnosti (srov. např. nález ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3061/17, bod 20), a nemohl se proto zabývat jinými námitkami než těmi, jež mají vztah k napadeným rozhodnutím a s nimi spojenými řízeními.
3. Napadená sdělení jednotlivých instancí soustavy státního zastupitelství reagují na stěžovatelovu stížnost na nečinnost státního zástupce při vyřizování návrhu na obnovu řízení. Okresní státní zastupitelství v Prostějově v záhlaví uvedeném sdělení stížnosti nevyhovělo a konstatovalo, že na posuzovanou věc nedopadá žádný ze zákonem taxativně vymezených důvodů, pro které lze státním zástupcem zastavené trestní řízení obnovit. Řízení bylo zastaveno pro nepříčetnost stěžovatele v době spáchání trestného činu, což nebylo možné na základě navržených důkazů revidovat. V reakci na žádost o přezkoumání vyřízení stížnosti Krajské státní zastupitelství v Brně uvedlo, že okresní státní zastupitelství si pro vyřízení stížnosti opatřilo dostatek podkladů a své rozhodnutí logicky odůvodnilo. Vyřízení stížnosti shledalo věcně správným. V reakci na sdělení krajského státního zastupitelství podal stěžovatel podnět na zahájení kárného řízení s příslušným státním zástupce. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci shledalo podnět nedůvodným. Stěžovatel se následně obrátil na Nejvyššího státního zástupce, který se po prostudování předmětného spisu ztotožnil s postupem vrchního státního zastupitelství.
4. Okresní soud v Prostějově v záhlaví uvedenými usneseními zamítl návrh na povolení obnovy řízení vedených pod sp. zn. 11 T 130/2016, 2 T 104/2010 a 3 T 131/2017. Soud předně neshledal důvod pro spojení trestních věcí, neboť každé trestní řízení se nachází v jiné fázi a ke každému řízení je příslušný jiný zákonný soudce. Po provedení důkazů v jednotlivých řízeních soud dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro povolení obnovy řízení. Znalecký posudek znaleckého ústavu Psychiatrické nemocnice Bohnice nepředstavuje novou skutečnost, neboť již byl proveden v nalézacím řízení. Důvodné pak neshledal ani stěžovatelovy argumenty týkající se jeho práva na svobodu vyznání; práva na ochranu života a zdraví; okolností vylučujících protiprávnost; trestného činu neposkytnutí pomoci; povahy konopí jako prekurzoru; nevymahatelnosti ustanovení zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů; návrhu na podání předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie; způsobu měření obsahu THC v konopí; odborného posudku T. Z.; dostupnosti lékařské péče; či interpelace ministra zdravotnictví. V záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Brně byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti v záhlaví uvedenému usnesení Okresního soudu v Prostějově č. j. 3 T 131/2017-2121. V odůvodnění uvedl, že podmínky pro povolení obnovy řízení jsou ze zákona vymezeny velmi úzce; řízení o povolení obnovy se omezuje jen na řešení otázky, zda vyšly najevo takové skutečnosti nebo důkazy, které předpokládá § 278 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatel opakuje, že novou skutečností je znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice a znalecký posudek MUDr. Jiřího Švarce, které vylučují nepříčetnost stěžovatele v letech 2008 až 2012. Za novou skutečnost dále stěžovatel považuje rozhodnutí Generální inspekce bezpečnostních sborů, že není příslušné k posouzení stěžovatelových podnětů; nevyjasněnou aplikaci § 2 nařízení vlády č. 207/1920 Sb.; nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 492/18; neexistenci odborné studie o nebezpečnosti či škodlivosti konopí; a nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.
6. Stěžovatel svou ústavní stížnost opakovaně doplnil dalšími podáními a přílohami. Ústavní soud se s nimi seznámil, podotýká nicméně, že tato doplnění nejenže nebyla podána prostřednictvím právního zástupce stěžovatele, ale v naprosté většině případů s aktuálním řízením nesouvisela buď vůbec, nebo pouze okrajově. Vzhledem k uvedenému k těmto doplněním Ústavní soud nepřihlédl [srov. mj. § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. Návrh je přípustný a Ústavní soud má příslušnost k jeho projednání.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
10. Z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry státního zastupitelství a obecných soudů a pouze opakuje námitky, které již uvedl v předchozím řízení. Se stěžovatelovými argumenty se státní zastupitelství i obecné soudy vypořádaly v napadených rozhodnutích a sděleních, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení orgánů činných v trestním řízení. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Odkazuje-li stěžovatel na nález sp. zn. IV. ÚS 492/18, pak Ústavní soud uvádí, že dané rozhodnutí bylo založeno na odlišných skutkových i právních otázkách než nyní posuzovaná věc.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
12. Podle § 66 zákona o Ústavním soudu je nepřípustný návrh, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti; podle tohoto ustanovení je třeba nahlížet na návrh stěžovatele na zrušení vyhlášky č. 221/2013 Sb., která byla zrušena vyhláškou č. 236/2015 Sb. S účinností od 17. října 2015.
13. Ve vztahu k návrhu na zrušení ostatních právních předpisů pak Ústavní soud uvádí, že návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu sleduje osud ústavní stížnosti. Je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy ji nelze věcně projednat, odpadá podmínka projednání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu podle § 64 odst. 1 písm. e) či odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu [viz například usnesení ze dne 3. října 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351) aj.].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu