Plný text
Ústavní soud rozhodl, v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti S. T., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncd 356/2000-15, ze dne 5. 1. 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatel, který se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. Ncd 356/2000-15, ze dne 5. 1. 2001, kterým byla pojišťovací věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 31 C 246/99, přikázána Okresnímu soudu v Litoměřicích. Z ústavní stížnosti a přiložených námitek adresovaných Obvodnímu soudu pro Prahu 1 vyplývá, že podle stěžovatele je použité ustanovení § 12 odst. 2 o.s.ř. účelové. Navíc jde v praxi jeho právního zástupce již o dvanácté účelové postoupení. Vždy to vedlo jenom k prodloužení řízení. Praxe Vrchního soudu v Praze začíná být proto pouze znejistěním právního stavu, přičemž účel ustanovení § 6 a § 114 o.s.ř. je mařen, jsou poškozovány zájmy účastníků a je to v rozporu s jejich rovností a důstojností. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§ 72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Sám stěžovatel prakticky žádnou ústavněprávní argumentaci nepředložil. Úkolem Ústavního soudu není vyhodnocovat praxi Vrchního soudu v Praze ve věcech tzv. vhodné delegace z pohledu jeho právního zástupce, nýbrž rozhodovat o tom, zda došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele v konkrétním případě. Z obsahu usnesení Vrchního soudu nebylo zjištěno, že by se tento soud svým rozhodnutím dostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Zákon (§ 12 odst. 2 o.s.ř.) přikázání věci jinému soudu téhož stupně umožňuje. To neznamená, že tak může nejblíže společně nadřízený soud postupovat kdykoli. To by bylo nepochybně v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V daném případě Vrchní soud v Praze došel k závěru, že v obvodu soudu, kterému se z důvodu vhodnosti věc přikazuje, bydlí žalobce, jehož pojistná smlouva a nároky jsou spravovány v pobočce žalované strany v Litoměřicích. Takový postup nelze považovat za svévolný a tudíž extrémně vybočující z pravidel práva na zákonného soudce, pro který by bylo nutno toto pravomocné rozhodnutí zrušit. Pokud jde o výklad ustanovení o.s.ř. o delegaci, Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nemůže do rozhodovací činností obecných soudů, ani do výkladu obyčejných zákonů obecnými soudy zasahovat (natož hodnotit výkonnost tzv. pražských a tzv. venkovských soudů, na kterou poukazuje stěžovatel), pokud nejsou současně dány podmínky čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takový zásah do základních práv a svobod se však stěžovateli nepodařilo prokázat. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2001
JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu