II. ÚS 1540/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti zapůjčil spis vedený u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 0 Dt 14/2022, k němuž byl zároveň městským soudem vyžádán a připojen spis vedený u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 Nt 101/2022. Z těchto spisů se podávají následující skutečnosti.

3. Napadeným usnesením městského soudu bylo rozhodnuto tak, že podle § 357 odst. 2 trestního řádu za použití § 100 odst. 5 trestního zákoníku u stěžovatele nadále trvají důvody pro další trvání zabezpečovací detence, která stěžovateli byla uložena usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2022, č. j. 9 Nt 101/2022-369, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. 7 To 77/2022-381. Městský soud dále podle § 355 trestního řádu za použití § 100 odst. 6 trestního zákoníku a contrario zamítl žádost stěžovatele o změnu zabezpečovací detence na ochranné léčení v ústavní formě.

4. Stěžovateli byla zabezpečovací detence uložena pro spáchání činu jinak trestného, a to vraždy ve stadiu pokusu podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Skutkově spočívá jednání stěžovatele v tom, že dne 30. 3. 2022 na ubytovně, kde pobýval poškozený A. A. (jedná se o pseudonym), přítel stěžovatele, stěžovatel tohoto napadl nožem, a to v úmyslu jej usmrtit. U poškozeného byl v té době na návštěvě a bez známého důvodu odešel do kuchyně, kde vzal kuchyňský nůž, a následně poškozeného sedícího na posteli napadl nezjištěným počtem ran do oblasti břicha. Poškozenému se podařilo uprchnout do koupelny, kde se před stěžovatelem uzamkl. Stěžovatel však dveře prokopal a dostal se dovnitř za poškozeným, kde pokračoval v útoku nejméně deseti ranami mířenými na hlavu, krk a hrudník poškozeného. Poškozený se aktivně bránil a podařilo se mu vytrhnout stěžovateli nůž z ruky a namířit jej proti stěžovateli, který se v důsledku tohoto zvratu vydal na útěk a u blízko stojícího rodinného domu sám sobě přivolal pomoc. Poškozenému popsaným útokem způsobil mnohočetná bodná zranění, která jej bezprostředně ohrožovala na životě nejenom pro poranění vnitřních orgánů a struktur, ale též pro velkou ztrátu krve. Poškozený svým zraněním nepodlehl pouze z toho důvodu, že se aktivně bránil a podařilo se mu vzít stěžovateli nůž z ruky, a dále zejména proto, že mu byla poskytnuta neodkladná lékařská pomoc.

5. Výkon zabezpečovací detence stěžovatel započal dne 24. 11. 2022. Městský soud ve veřejném zasedání, které vedlo k vydání nyní napadeného usnesení, stěžovatele vyslechl; tento uvedl, že z jeho pohledu již zabezpečovací detence splnila svůj účel, stěžovatel spolupracuje a domnívá se, že vydrží být stabilní. Dále byl vyslechnut ošetřující psychiatr MUDr. J. Šneler, který má stěžovatele v péči po celou dobu trvání zabezpečovací detence. Stěžovatele popsal jako bezproblémového a nevykazujícího závažnější výkyvy. Zdůraznil však, že tomu je tak u stěžovatele vždy, když se nachází v ústavní léčbě, problémy pokaždé nastaly po propuštění do ambulantní léčby, kdy stěžovatel opakovaně začal zneužívat návykové látky, které u něj spouští nebezpečné ataky jeho psychiatrického onemocnění (nediferencovaná schizofrenie). Tyto ataky mají agresivní náboj. Při první atace vyvstala obava, že stěžovatel chce zabít svou babičku, následovala ústavní léčba. Po požití návykových látek se mu spustila druhá ataka, kdy s přítelkyní zabili psa. Při třetí, nejtragičtější atace, stěžovatel málem ubodal svého kamaráda, a to za situace, kdy se stěžovatel opět nacházel v ambulantní léčbě (užíval depotní injekce). Psychiatr velmi důrazně upozornil na riziko, že při požití návykových látek dochází u stěžovatele k dekompenzaci stavu a snadno může dojít k nějaké další tragédii. Stěžovatel vždy v ústavní léčbě zavrhuje návykové látky, jakmile se však ocitne v ambulantní léčbě, znovu je začne zneužívat. Nezpracovává situace, kdy se dostane do konfliktu či nějakých problémů. Není tak dostatečně v kontaktu se svou agresivní stránkou osobnosti. Psychiatr uvedl, že stěžovatel je motivován, nicméně spatřuje u něj riziko recidivy a na změnu na ochranné léčení ústavní se mu stěžovatel ještě nezdá připraven. Vyslechnut byl i znalec MUDr. F. Honzák, který uvedl, že příčinou závadového jednání stěžovatele byla dekompenzace schizofrenie, identifikoval u něj taktéž syndrom závislosti na psychoaktivních látkách. Tato duální diagnóza je přitom z hlediska prognózy velmi nepříznivá, riziko recidivy zde bude pořád. Vyřešit tuto situaci lze jen doživotním pobytem v detenci. Nicméně nyní se stěžovatel projevuje stabilizovaně, má dobře nastavenou léčbu a je v současné době bez projevů schizofrenie, abstinuje od návykových látek. Listinný důkaz zprávou Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno (dále jen "Ústav") jednomyslně doporučuje další trvání zabezpečovací detence. Městský soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel představuje riziko pro společnost, a je tedy nutno zajistit její ochranu, což je ostatně primárním účelem zabezpečovací detence, a to zejména s ohledem na povahu a závažnost činu jinak trestného, kterého se stěžovatel v minulosti dopustil a v jehož důsledku mu byla zabezpečovací detence uložena.

6. Stěžovatel napadl usnesení městského soudu stížností, jež byla nyní napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel namítá, že napadená usnesení postrádají aktuální a nezávislý důkazní podklad. Městský soud sice přibral znalce, avšak to stěžovatel považuje za toliko formální postup, kdy soudy následně vyšly pouze ze závěrů komise Ústavu. Stěžovatel komisi vytýká, že vychází toliko z událostí minulých, nikoliv ze současného stěžovatelova stavu, který je bezproblémový, což vyplývá ostatně i ze zprávy samotné komise.

8. Stěžovatel dále poukazuje na nutnost nezávislosti podkladů, na jejichž základě je rozhodováno o dalším trvání zabezpečovací detence. Uvádí, že zpráva komise Ústavu ani výpověď ošetřujícího lékaře nemají větší váhu než znalecký posudek. Znalec vypověděl, že stěžovatel má náhled na své duševní onemocnění a díky dlouhodobému pobytu v detenci je jeho onemocnění stabilizováno a je bezpříznakové. Stěžovatel je v léčbě depotními injekcemi, což sám znalec považuje za nejefektivnější léčbu. U stěžovatele je splněn předpoklad součinnosti a sociálního kontaktu, neboť je v kontaktu se svou rodinou. Z provedeného dokazování nevyplývá, co má stěžovatel ještě učinit, aby mohlo dojít k přeměně na ochranné léčení. Stěžovatel je tak nadále sledován ve svém bezproblémovém chování.

9. Stěžovatel se odvolává na závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2022/25, z něhož vyplývají určité podmínky pro prodlužování zabezpečovací detence, které však v případě napadených usnesení splněny nebyly. Soudy se tak nezabývaly dostatečně otázkou, zda je zabezpečovací detence nezbytně nutná k zajištění ochrany společnosti, a to vzhledem k předpokládanému vývoji duševního onemocnění, z něhož vyplývá nebezpečnost stěžovatele pro společnost a dále vzhledem k osobě a poměrům stěžovatele. Tyto podmínky nejsou dle stěžovatele naplněny s ohledem na jeho náhled a na vědomí, že pokud by měl v budoucnu problémy, nebude se cítit ve své kůži (jako tomu bylo před posledním skutkem), tak vyhledá lékaře. Uvedeným postupem soudů bylo zasaženo do základního práva stěžovatele podle čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny.

10. Stěžovatel dále shledává, že v jeho věci došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a zásady vyhledávací. Dále je dán tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá požadavek zajistit si podklady nezávislé na závěrech ústavu, v němž je detence vykonávána. V případě stěžovatele sice byl přibrán znalec, avšak ke znaleckému posudku bylo přistupováno odlišně než k posudku komise Ústavu. Bez řádného odůvodnění se soudy přiklonily k závěru komise Ústavu. Soudy provedené důkazy tak nelze posoudit jako odraz logického a všestranného vyhodnocení všech okolností případu. Hodnocení důkazů je zde neúplné a vnitřně rozporné, hraničící s libovůlí. Stěžovatel se domnívá, že pokud má jeho detence trvat nadále, měl by být předestřen další postup léčby. Krajský soud se pak dle náhledu stěžovatele dokonce dopustil tzv. deformace důkazu, když uvedl, že stěžovatel trpí duální diagnózou, což je prognosticky velmi nepříznivá kombinace. Soudy tak vypreparovaly z důkazu to, co se jim hodilo pro jejich závěry a nenahlédly na důkaz v jeho celistvosti. Uvedené hodnocení zcela zkresluje to, co vyplynulo ze závěru znalce. Uvedené zakládá tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými a zakládá též absenci řádného odůvodnění napadených rozhodnutí.

11. Stěžovatel též namítá porušení právní jistoty, kdy je zjevné, že soudy toliko formálně uvedly, že judikaturou Ústavního soudu dovozené podmínky jsou splněny, když naprosto odhlédly od recentní judikatury Ústavního soudu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť právní řád mu neposkytuje jiný prostředek nápravy.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

14. Institut zabezpečovací detence představuje nejpřísnější druh ochranného opatření. Z ústavního pohledu jde o velmi intenzivní zásah do osobní svobody jednotlivce chráněné čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Intenzitě tohoto typu zásahu musí odpovídat též nároky kladené na obecné soudy při rozhodování o této formě omezení osobní svobody, a to jak z hlediska důkazního standardu, tak z hlediska odůvodnění soudních rozhodnutí.

15. Ústavní soud již před zavedením institutu zabezpečovací detence vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 502/02 ze dne 3. 11. 2004 (N 166/35 SbNU 257) ve vztahu k institutu ochranného léčení v ústavní formě (tedy institutu méně přísnému než nyní posuzovaná zabezpečovací detence) požadavek na mimořádně pečlivé posuzování toho, zda jsou zákonné podmínky pro tuto formu omezení osobní svobody splněny. Podle Ústavního soudu právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, a je proto zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody.

16. Při hodnocení nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, je nutno vzít v úvahu, jak velká je pravděpodobnost, že se pachatel dopustí dalších trestných činů a v jakém časovém horizontu. Zároveň je nutno zkoumat závažnost tohoto hrozícího nebezpečí, resp. jeho rozsah pro zájmy chráněné trestním zákonem. Nestačí hrozba jednáním, které naplňuje znaky toliko přestupku (viz Šámal a kol. Trestní zákoník: komentář. C. H. Beck, 2023, s. 1479). Hrozba nebezpečí pocházejícího od pachatele je výslovnou podmínkou pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1, odst. 2 písm. a) a zabezpečovací detence podle § 100 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Není-li toto nebezpečí tedy dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potenciálnosti, není potom splněna podmínka přiměřenosti pro uložení např. ochranného léčení, a to ani v ambulantní formě [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013 (R 73/2013) či nález ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. II. ÚS 2022/25].

17. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není možno vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky zločinu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování takového jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, popř. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě. K takovým závěrům je nutno dospět na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na podkladě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný. Samo doporučení znalce-lékaře, zda je či není vhodné uložit obviněnému zabezpečovací detenci, resp. ji prodloužit není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce. Nebezpečnost pobytu na svobodě u pachatele činu jinak trestného je třeba posuzovat podle stavu v době rozhodování soudu o zabezpečovací detenci (viz nález ze dne 15. 12. 2025, sp. zn. II. ÚS 2022/25).

18. Při ukládání a prodlužování trvání ochranných opatření je třeba mít na paměti § 96 odst. 1 trestního zákoníku. Základním principem, který se vztahuje na ukládání všech ochranných opatření, jakož i na prodlužování jejich trvání, je princip proporcionality, který je v tomto ustanovení obsažen: (1) Ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. (2) Újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Tento princip lze považovat za průmět čl. 4 odst. 4 Listiny do zákonné úpravy, který stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Rozlišujeme ochranná opatření, která nejsou spojena s omezením, resp. zbavením osobní svobody, a která s ním naopak jsou nevyhnutelně spojena. Těmito ochrannými opatřeními, která mohou svou povahou zasáhnout do práva podle čl. 8 Listiny, jsou pak pouze ochranné léčení v ústavní formě a zabezpečovací detence

19. Z uvedeného vyplývá, že soudy se v napadených rozhodnutích měly zabývat (1) kritériem přiměřenosti zabezpečovací detence ve vztahu k povaze a závažnosti trestné činnosti, na jejímž základě se stěžovatel dostal do výkonu zabezpečovací detence. Dále se soudy měly zabývat (2) kritériem přiměřenosti zabezpečovací detence ve vztahu k prognóze stěžovatele, která je projevem nebezpečí, které pachatel pro společnost do budoucna představuje. A konečně se měly zabývat (3) kritériem přiměřenosti opatření ve vztahu k osobě pachatele a jeho poměrům (viz nález ze dne 15. 12. 2025, sp. zn. II. ÚS 2022/25).

20. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska shora uvedených premis a uzavřel, že napadená rozhodnutí odpovídají současné judikatorní praxi Ústavního soudu (především nález ze dne 15. 12. 2025, sp. zn. II. ÚS 2022/25), jsou souladná s požadavky čl. 8 i čl. 36 odst. 1 Listiny, a neobsahují deficity, které stěžovatel nyní namítá.

21. Stěžovatel takto zejména namítá, že soudy se nezabývaly podmínkami vyplývajícími z § 96 odst. 1 trestního zákoníku, jež jsou odrazem čl. 4 odst. 4 Listiny. Uvedenému tvrzení však nelze přisvědčit. Je sice pravdou, že soudy se nezabývaly naplněním těchto podmínek explicitně ve vztahu ke každé z nich, jejich naplnění však zcela zřetelně z textu odůvodnění, zejména pak usnesení městského soudu, vyplývá. Jde-li o kritérium přiměřenosti zabezpečovací detence ve vztahu k povaze a závažnosti trestné činnosti, na jejímž základě byl stěžovatel umístěn do zabezpečovací detence, zde městský soud zcela přiléhavě v bodě 10. napadeného usnesení vysvětluje, že povaha a závažnost spáchaného činu jinak trestného je tak vysoká, že ochrana společnosti je dominantním faktorem pro prodloužení zabezpečovací detence. Stejně tak druhá podmínka přiměřenosti zabezpečovací detence ve vztahu k prognóze stěžovatele, která je projevem nebezpečí, které pachatel pro společnost do budoucna představuje, je odůvodněna v bodech 9. a 10. napadeného usnesení. Městský soud zde zdůrazňuje, že si sice stěžovatel vede nyní dobře, je motivovaný a v podstatě bezproblémový, avšak vzhledem k výraznému riziku zneužívání návykových látek do budoucna (k čemuž u něj došlo opakovaně a agresivita útoků se jen stupňovala, byť i v době spáchání činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu, byl v ochranném léčení ambulantním a zaléčen byl depotními injekcemi), které u stěžovatele spouští agresivní ataky jeho nemoci (schizofrenie), nelze vyloučit významné riziko pro společnost. Stejně tak je naplněna i podmínka přiměřenosti ve vztahu k osobě stěžovatele a jeho poměrům. Osoba stěžovatele se jeví sice stabilní, avšak toliko v chráněném prostředí prostém negativních vlivů (kterým je právě Ústav), které mohou v každodenním životě snadno nastat, a stěžovatel, jak konstatoval zejména ošetřující lékař MUDr. J. Šneler, není schopen tyto situace kompenzovat běžným způsobem. Ústavní soud ze zapůjčeného spisu v tomto kontextu zjistil, že poměry stěžovatele byly a nadále jsou dobré, žije v úplné rodině, v podporujícím prostředí, před spácháním činu jinak trestného byl zaměstnán v chráněné dílně, dokonce v zaměstnání povýšil. Byl relativně oblíben mezi kolegy. Avšak ani tento relativně příznivý sociální status nezabránil stěžovateli v tom, že příležitostně zneužíval návykové látky. Několik dní před spácháním předmětného útoku, díky němuž mu byla uložena zabezpečovací detence, se necítil dle svých slov ve své kůži, avšak nevyhledal psychiatrickou pomoc, nerozpoznal blížící se agresivní ataku. Tudíž i ve vztahu k osobě stěžovatele a jeho poměrům je naplněna podmínka přiměřenosti zabezpečovací detence.

22. Ústavní soud zcela aprobuje právní závěry obsažené v napadených usneseních, které kladou důraz především na ochranu společnosti, jelikož povaha a závažnost činu jinak trestného spáchaného stěžovatelem byla velmi vysoká; stejně tak prognóza stěžovatele je velmi nejistá vzhledem k tzv. duální diagnóze a ke stupňující se agresivitě útoků stěžovatele, nenachází-li se tento v podmínkách ochranného opatření, kde není vystaven stresu a každodenním konfliktním situacím. Ústavní soud podotýká, že ke spáchání činu jinak trestného, který by naplnil znaky zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu, kdy poškozený nezemřel především díky rychlému zásahu lékařů, došlo v době, kdy se stěžovatel nacházel v ambulantní léčbě depotními injekcemi. Tento způsob léčby je dle znaleckého posudku ve věci provedeného nejúčinnější. Avšak i přesto došlo u stěžovatele k takto závažné atace, která vyústila především v naprosto neočekávaný útok stěžovatele na kolegu z práce a blízkého přítele, a to bez jakéhokoliv předchozího konfliktu. Stěžovatel sám nebyl schopen vysvětlit, proč popadl v kuchyni nůž a mnoha ranami zaútočil na poškozeného. Tato nevypočitatelnost, kdy ani nejbližší rodina nebyla schopna rozpoznat symptomy blížící se ataky, jelikož stěžovatel působil v podstatě normálním dojmem, taktéž zvyšuje nebezpečnost stěžovatele pro společnost, jakož i možnou prognózu do budoucna, neboť účinnější léčba než depotními injekcemi aktuálně není dostupná a stěžovateli nelze efektivně zabránit byť i v příležitostném zneužívání návykových látek (které u něj agresivní ataky spouští). Právě dosavadní recidivní projevy jsou, v souladu s nálezem sp. zn. II. ÚS 2022/25, důležitým faktorem pro prodloužení zabezpečovací detence. U stěžovatele je tento faktor výrazný, když, jak je popsáno shora, po požití návykových látek se zvyšovala agresivita atak onemocnění, kdy v prvém případě matka stěžovatele kontaktovala psychiatrické zařízení s tím, že je obava, aby stěžovatel nezabil babičku, kdy naštěstí k žádnému reálnému kroku ze strany stěžovatele nedošlo, a to díky okamžité psychiatrické intervenci. V druhém případě stěžovatel opět při zneužívání návykových látek spolu se svojí přítelkyní rituálně usmrtil psa zakoupeného k tomuto účelu. Při třetí atace, kdy stěžovatel opět zneužíval, byť nepravidelně, návykové látky, došlo k pobodání blízkého přítele stěžovatele, který přežil takřka zázrakem.

23. Ústavní soud dále považuje za nutné vyjádřit se k argumentaci stěžovatele nálezem sp. zn. II. ÚS 2022/25. Tímto nálezem bylo vyhověno stěžovateli, který byl v detenci umístěn více než 9 let, a to lapidárně řečeno, pro naprosto bagatelní kriminalitu spáchanou ve stavu nepříčetnosti z důvodu onemocnění schizofrenií. U tohoto stěžovatele však nikdy nebyly dány znaky jakéhokoliv agresivního jednání, a tudíž jeho mnohaletý pobyt v detenčním zařízení byl zjevně nepřiměřený jak povaze a závažnosti spáchané kriminality, tak i ve vztahu k budoucí prognóze, neboť tento stěžovatel byl sice osobou sociálně problematickou, avšak prostou agresivního projevu; taktéž ve vztahu k jeho osobě a poměrům šlo o nepřiměřené ochranné opatření. V případě nynějšího stěžovatele je však situace naprosto odlišná. Ústavní soud shledává přiměřenost zabezpečovací detence ve vztahu ke všem třem kritériím vytyčeným v § 96 trestního zákoníku, a to s důrazem na ochranu společnosti před nebezpečnými pachateli, k jejichž umisťování byla ostatně primárně zřízena.

24. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu