Odůvodnění
Soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 10.6. 1996, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 19.2. 1996, sp. zn. 6 T 132/95 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29.4. 1996, sp. zn. 8 To 188/96.
Protože ústavní stížnost nesplňovala náležitosti stanovené v § 29 a § 34 zák.č. 182/1993 Sb., byl stěžovatel požádán, aby odstranil vady návrhu, pro což mu byl stanoven termín. K jeho žádosti byl i takto stanovený termín prodloužen, neboť požádal ČAK v P., o ustanovení advokáta k jeho zastupování před ústavním soudem. 1
II.ÚS 155/96
ČAK ustanovený advokát požádal o další prodloužení lhůty, aby mohl prostudovat spis a řádně sepsat stížnost. I jemu byla lhůta prodloužena.
V doplňujícím podání, které Ústavnímu soudu došlo 28.8. 1996, vytýká stěžovatel oběma soudům, že ústavní stížností napadenými rozsudky mu bylo odepřeno jednak právo na spravedlivý proces před nestranným soudem, a dále že nesprávným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavou zaručeného práva na osobní svobodu. Petit návrhu navíc rozšířil o zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13.12. 1995, sp. zn. 9 To 365/95.
Porušení zásady spravedlivého procesu spatřuje v tom, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13.12. 1995, sp. zn. 9 To 365/95, zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 10.11. 1995, sp. zn. 6 T 132/95, který stěžovatele osvobodil, a vrátil jej tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Ve svém usnesení, jak uvádí stěžovatel, uložil krajský soud Okresnímu soudu v Sokolově, aby se vypořádal s námitkami okresního státního zástupce v S. V tomto postupu spatřuje stěžovatel porušení rovnosti procesních stran ve sporu, když tím favorizoval státního zástupce.
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19.2. 1996, sp. zn. 6 T 132/95, byl stěžovatel odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 a § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm.d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni v části týkající se stěžovatele podle § 256 tr.ř. zamítl rozsudkem ze dne 29.4. 1996, sp. zn. 8 To 188/96.
Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že rozhodnutí soudu je neústavní zásah veřejné moci do práv občana. Podle čl. 90 Ústavy jsou přednostně soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. 2
II.ÚS 155/96
Porušení zákona ústavní soud projednává jen tehdy, shledá-li, že bylo současně porušeno ústavní právo stěžovatele. Nemůže zastupovat jeho rozhodování tam, kde jsou namítány pouze vady řízení nebo nesprávná skutková zjištění a z toho vyvozené právní závěry, neboť Ústavní soud není dalším odvolacím soudním orgánem.
Projednávání těchto námitek je plně v pravomoci obecných soudů. Se všemi stěžovatelem uváděnými námitkami, včetně údajných nad rekognicí, se soudy, zvláště odvolací soud, řádně zabývaly a provedené postupy řízení i z toho vyplývající právní závěry řádně zdůvodnily.
Ústavní soud proto neshledal, že by došlo k porušení čl. 90 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Proto byl nucen ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm.c) zák.č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 3.9. 1997 3