Odůvodnění
V podání, které ústavní soud obdržel dne 24.3.1999, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení uvedené rozsudky obecných soudů a uvádí, že rozsudkem soudu l. stupně byla zavázána uzavřít s J. a J. K. (dříve navrhovateli) dohodu o vydání domu čp. [č.p.] s pozemkem p.č. 53/1 v kat. území H. D., okres Frýdek-Místek, neboť jmenovaní byli původními spoluvlastníky shora uvedených nemovitostí od roku 1979 do roku 1988, kdy po opuštění republiky přešlo vlastnictví nemovitostí na stát podle tehdy platného ust. § 453a o.z. Kupní smlouvou uzavřenou dne 17.11.1989. mezi státem - bývalým MNV v Dobré a stěžovatelkou a registrovanou dne 6.12.1989 tehdejším Státním notářstvím ve Frýdku - Místku, přešlo na navrhovatelku vlastnictví nemovitosti s tím, že k pozemku p.č. 53/1 jí bylo zřízeno právo osobního užívání.
V odůvodnění svého podání pak navrhovatelka tvrdí, že v záhlaví usnesení uvedenými rozsudky obecných soudů došlo z porušení jejího práva vlastnit majetek a 1
II.ÚS 156/99 to z toho důvodu, že označené soudy rozhodovaly ve věci již pravomocně rozsouzené (rozsudky OS ve Frýdku - Místku ze dne 2.4.1992, čj. 12 C 339/91-32, rozsudkem KS v Ostravě ze dne 10.12.1992, sp.zn.. 9 Co 579/92), ohledně rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyšším soudu ČR ze dne 28.3.1996, čj. 3 Cdon 176/96-89, zamítnuto.
Stěžovatelka rovněž namítá věcnou nesprávnost napadených rozsudků a zdůrazňuje, že nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu pokud tento dovodil, že stěžovatelka je povinnou osobou ve smyslu ust. § 4 odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nabyla předmětné nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, konkrétně ust. § 14 odst. 4 vyhl.č. 119/1988 Sb.
Závěrem stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.12.1998, sp.zn. 9 Co 826/98.
Z podání stěžovatelky je zřejmé, že její návrh směřuje pouze proti shora označeným rozsudkům prvostupňového soudu a soudu odvolacího, i když, aniž se o této skutečnosti navrhovatelka zmínila, bylo proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.12.1998, sp.zn. 9 Co 826/98, podáno oběma stranami sporu dovolání.
Soudce zpravodaj byl proto nucen se nejprve zabývat otázkou přípustnosti podané ústavní stížnosti ve vztahu k řízení o dovolání. Podle ust. § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Za poslední prostředek, který zákon poskytuje k ochraně práv navrhovatele ve smyslu zákona o ústavním soudu, by bylo možno považovat v daném případě rozhodnutí odvolacího soudu jen za situace, kdy dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě by bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Z rozsudku odvolacího soudu však soudce zpravodaj zjistil, že výrokem tohoto soudu sub.l. byl změněn výrok rozsudku soudu I. stupně tak, že byl zamítnut žalobní 2
II.ÚS 156/99 návrh ohledně uložení povinnosti stěžovatelce uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemku p.č. 53/1, zastavěné plochy, zapsaného na LV č. [LV], pro kat. území H. D. Za této situace bylo tedy zřejmé, že dovolání je ve smyslu ust. § 238 odst. 1 o.s.ř. přípustné a soudci zpravodaji nezbylo než vyčkat výsledku dovolacího řízení.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.7.2000, čj. 28 Cdo 1585/99-159, 28 Cdo 1587/99 se podává, že dovolání J. a J. K., jakož i D. M. bylo podle ust. § 243b odst. 1 a 5 o.s.ř. zamítnuto z toho důvodu, že Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu posoudil jako správný.
V odůvodnění rozsudku se Nejvyšší soud ČR podrobně zabýval veškerými námitkami stěžovatelky, obsaženými rovněž v odůvodnění ústavní stížnosti, na něž soudce zpravodaj v krátkosti odkazuje.
V otázce přípustnosti ústavní stížnosti, s ohledem na zamítavý výrok dovolací soudu, pak soudce zpravodaj konstatuje, že návrh je nutno odmítnout ve smyslu ust. § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný, nebot' v daném případě bylo přípustné dovolání tím posledním opravným prostředkem (dle § 75 odst. 1) ve smyslu zákona o ústavním soudu, proti kterému měla ústavní stížnost směřovat. Jestliže však navrhovatelka v tomto smyslu ústavní stížnost nedoplnila, bylo nutno jí odmítnout, jak shora uvedeno.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. N JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 6. listopadu 2000 -' :~