Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM-společenské hry s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupení, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 2. 2010 č. j. 7C 206/2009-40 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010 č. j. 68 Co 124/2010-69, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2010 stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a rozhodl, že náklady právního zastoupení v řízení zcela zaplatí stát dle § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v Ústavě a v Listině základních práv a svobod.
Dříve než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není. Při podání ústavní stížnosti stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a o ustanovení právního zástupce pro řízení o ústavní stížnosti požádala Ústavní soud s odůvodněním, že si jej sama nemůže zajistit. V podání ze dne 6. 9. 2010 pak uvádí, že v tentýž den obdržela od České advokátní komory (dále též ČAK) vyrozumění o ustanovení advokáta a předložila jednatelem podepsanou plnou moc k zastupování v řízení před Ústavním soudem. Komorou určená advokátka JUDr. A. B. však Ústavnímu soudu dopisem ze dne 1. 10. 2010, odkazujícím na ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), oznámila, že právní zastupování v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky nepřevzala. Podáním ze dne 14. 10. 2010 JUDr. B. požádala Ústavní soud, aby ústavní stížnost neodmítal z důvodu absence povinného zastoupení advokátem a nejprve poskytl stěžovatelce přiměřenou lhůtu pro odstranění uvedeného nedostatku s odůvodněním, že stěžovatelka požaduje po ČAK určení jiného advokáta. O týchž skutečnostech stěžovatelka informovala Ústavní soud podáním ze dne 13. 10. 2010, v němž žádala o poskytnutí lhůty k doplnění ústavní stížnosti, a to v minimální délce 60 - 90 dnů. Soudce zpravodaj stěžovatelce určil dvacetidenní lhůtu k odstranění vad návrhu s poučením, že nebudou-li v dané lhůtě nedostatky podání odstraněny, bude návrh dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut. Na výzvu reagovala stěžovatelka podáním ze dne 10. 11. 2010, v němž uvádí, že vyzvala JUDr. B., aby své povinnosti v určené lhůtě splnila a že ČAK odmítla jiného advokáta v dané věci určit. Ústavní soud požádala o prodloužení lhůt a opakovaně i o ustanovení advokáta, přičemž odkázala na § 30 o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupena advokátem na základě kvalifikované plné moci (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z řízení o návrzích, jež stěžovatelka k Ústavnímu soudu doposud podala (viz např. věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2562/09, I. ÚS 2182/10) vyplývá, že byla opakovaně náležitě poučena o podmínce povinného zastoupení advokátem, o postupu k jejímu splnění, jakož i o důsledcích neodstranění vad návrhu.
Pokud se stěžovatelka domáhá prodloužení lhůt k doplnění ústavní stížnosti či k odstranění vad, a to adekvátně stavu a situaci (poukazuje na okolnost, že jí stále nebyl připojen proud), Ústavní soud konstatuje, že účelem vyrozumění s určením lhůty k odstranění vad návrhu podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro meritorní projednání věci před Ústavním soudem. Faktické prodlužování zákonné šedesátidenní lhůty pro podání ústavní stížnosti určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by proto mělo být jen výjimečné, neboť v takovém případě je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním stěžovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Pouze pro úplnost Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, v níž nepřipustil přiměřené použití § 30 o. s. ř. (ustanovení advokáta soudem), neboť neshledal podmínky pro takový postup podle § 63 zákona o Ústavním soudu. Jak již byla stěžovatelka v minulosti opakovaně informována, právní řád připouští určení advokáta i pro řízení před Ústavním soudem rozhodnutím České advokátní komory (§ 18 odst. 2, § 45 odst. 2 písm. a) zákona o advokacii), čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k Ústavnímu soudu. Vzhledem k tomu, že vady návrhu nebyly ve lhůtě určené soudcem zpravodajem odstraněny, Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků na základě § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2010
JUDr. Dagmar Lastovecká soudkyně Ústavního soudu