II. ÚS 1607/10

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, s odkazem na údajné porušení jejích práv zakotvených v článku 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 11 odst. 1 bod 4) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, které bylo zahájeno k žalobě České pošty, s.p., se sídlem [adresa] (dále jen "žalobkyně"). Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se předmětného řízení účastnila na straně žalovaného Hlavního města Praha, se sídlem [adresa] (dále jen "žalovaný"), jako vedlejší účastnice. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil jako soud odvolací rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým soud prvého stupně určil, že žalobkyni přísluší právo hospodařit s majetkem státu: stavby garáží v katastrálním území [k.ú.], a uložil žalovanému a stěžovatelce, aby společně a nerozdílně zaplatily žalobkyni náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku podal dovolání žalovaný i stěžovatelka. Dovolací soud napadeným usnesením dovolání odmítl. V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že soudy všech stupňů neprovedly řádné zhodnocení věci. Uvedla, že žalobkyně neprokázala a nedoložila žádnou smlouvu, na základě které jí svědčí nebo mohlo svědčit vlastnické právo nebo právo hospodaření ke stavbě, nedoložila delimitační protokol o převodu práv a povinností ke stavbě ze zaniklého podniku Ředitelství pošt Praha a neprokázala ani vydržení z důvodu chybějící dobré víry. Z uvedených důvodů stěžovatelka dospěla k závěru, že žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat svoji aktivní legitimaci ve sporu, ani naléhavý zájem na požadovaném určení, když stavby halových garáží tvoří jeden funkční celek pod objektem bývalého OV KSČ, z něhož přešlo vlastnictví na obec v souladu s příslušným nařízením vlády.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Provedenou lustrací ústavních stížností a následnou komparací návrhů podaných u Ústavního soudu bylo zjištěno, že proti témuž řízení brojil svojí ústavní stížností také samotný žalovaný, na jehož stranu stěžovatelka přistoupila do řízení před obecnými soudy jako vedlejší účastnice; tvrdil porušení svého práva na ochranu vlastnictví a zpochybňoval skutkové a právní závěry, ke kterým obecné soudy v řízení došly. Uvedená ústavní stížnost žalovaného byla vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1749/10 a Ústavní soud o ní rozhodl svým usnesením ze dne 30. 9. 2010 tak, že jí jako zjevně neopodstatněnou odmítl (usnesení dostupné in http://nalus.usoud.cz ). Ústavní soud proto zvážil argumenty obsažené v ústavní stížnosti stěžovatelky, posoudil obsah odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů a vzhledem k tomu, že závěry učiněné v jeho citovaném usnesení plně dopadají i na projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že i projednávaná ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neseznal, že by musel od důvodů svého předcházejícího rozhodnutí ustoupit, naopak se s nimi nadále ztotožňuje, a proto na ně pro stručnost také v projednávané věci plně odkazuje. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení, jehož se stěžovatelka rovněž dovolávala. Článek 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud z příslušných rozhodnutí ověřil, že právní názor, k němuž obecné soudy dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež evidentně není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávané věci se obecné soudy zabývaly i námitkami, které stěžovatelka v řízení přednesla, a věnovaly jim náležitou pozornost v odůvodnění svých rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu