Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Hanou Mikuleckou, advokátkou, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2026, č. j. 22 Cdo 2957/2025-263, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 9. 6. 2025, č. j. 18 Co 87/2025-212, za účasti Nejvyššího soudu v Brně, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníků řízení a statutárnímu městu X, jako vedlejšímu účastníku řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích domáhal na žalovaném (vedlejší účastník), aby se zdržel obtěžování stěžovatele hlukem z pozemku ve vlastnictví žalovaného. Okresní soud v Pardubicích žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zdržet se obtěžování stěžovatele hlukem (výrok I.). Výrokem II. a III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
2. K podanému odvolání Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích uvedený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.). Výroky II. - IV. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl, neboť stěžovatel nedostál obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud stěžovateli vytkl především skutečnost, že řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. S odkazem na § 237 o. s. ř. sice naznačil, že napadené rozhodnutí spočívá obecně na otázce "míry (ne)přiměřenosti místním poměrům", jakožto jednoho z hledisek pro posouzení dovolenosti tzv. imisí, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe "v obdobných věcech", avšak konkrétní právní otázku přípustnosti dovolání nevymezil. Současně stěžovatel ve svém dovolání neoznačil rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, se kterým by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu. Nejvyšší soud uzavřel, že polemizuje-li stěžovatel pouze s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezil řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
3. Stěžovatel spatřuje porušení práva na řádný a spravedlivý proces v porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků. Vyšší soudy se zcela odchýlily nejen od závěrů prvoinstančního soudu, ale též rozhodovací soudní praxe. Napadená rozhodnutí jsou založena na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Soudy se neztotožnily se závěrem znalce, že hluk z provozování míčových her na sportovním hřišti je nutno označit za hluk tzv. vysoce impulzivní. Postupem obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod, jež jsou stěžovateli garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
4. Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků.
5. V projednávané věci považuje Ústavní soud za podstatné, že stěžovatel směřoval svoji právní argumentaci toliko k meritu věci, tj. k posouzení toho, zda byly překročeny hlukové limity, ale nijak nezpochybnil závěry Nejvyššího soudu týkající se vadnosti dovolání. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud vysvětlil, že je-li dovolání vadné, jeho odmítnutí Nejvyšším soudem neporušuje čl. 36 odst. 1 Listiny a stěžovatel řádně nevyčerpal opravné prostředky proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, proti kterým je tak ústavní stížnost nepřípustná (viz body 59 až 61 stanoviska).
6. Stěžovatel ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu neuvádí v podstatě žádnou relevantní (natožpak ústavněprávní) argumentaci. Přitom lze očekávat, že pokud Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako vadné a nezabýval se jím meritorně, bylo namístě tento závěr ústavněprávně zpochybnit a vyložit, z jakých důvodů měl Nejvyšší soud pochybit. Nic takového však stěžovatel neučinil a ve své stížnosti pouze zopakoval námitky týkající se merita věci.
7. Co se týče rozsudku krajského soudu, Ústavní soud se jím nemohl podrobněji zabývat. Nevymezil-li stěžovatel řádně předpoklady přípustnosti dovolání, pak ve skutečnosti nevyčerpal opravné prostředky, které mu zákon poskytuje. V takovém případě je Ústavní soud oprávněn zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud správně odmítl dovolání jako vadné, resp. zda tento závěr Nejvyššího soudu není protiústavní a svévolný (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3142/25). Ústavní stížnost proti předcházejícím rozhodnutím - v tomto případě proti rozsudku krajského soudu - je nepřípustná.
8. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2026, č. j. 22 Cdo 2957/2025-263, jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 9. 6. 2025, č. j. 18 Co 87/2025-212, jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu